Tenhle zápas nemohli vyhrát

Dnes si připomínáme Den boje za svobodu a demokracii a také Mezinárodní den studentstva. V Brně se koná festival Brněnský sedmnáctý, což je společná akce studentů všech brněnských vysokých škol sdružených do stejnojmenného spolku. Hlavním tématem letošního ročníku je Opomíjený disent, kterému se budou věnovat konané přednášky či divadelní představení. V symbolický čas 17:11 zazní Modlitba pro Martu a státní hymna. V 18 hodin se můžete připojit k tradičnímu lampionovému průvodu.

Již 34 let máme to privilegium žít v demokratické zemi, ve které můžeme svobodně studovat či pracovat, věnovat se milovanému sportu a legálně vyjadřovat svoje názory. Takové štěstí ale nepotkalo první zlatou hokejovou generaci československého národního týmu. Ke svátečnímu čtení jsme si pro Vás připravili jedno vzdělávací historické okénko k propojení našeho oblíbeného sportu s dnešním významným svátkem.

V poválečném období náš hokej prožíval jedny ze svých nejlepších let. Například olympijské stříbro ze Svatého Mořice přebylo až zlato z japonského Nagana, které se našemu národnímu týmu v čele s kapitánem Růžičkou podařilo získat až o 50 let později. V roce 1949 československá hokejová reprezentace poprvé v historii porazila Kanadu a vyhrála světový šampionát, dalších dvou následujících mistrovství se ale naše reprezentace účastnit nemohla. Éra hokejistů kolem Modrého či Bubníka před sebou měla mít i nadále skvělou budoucnost, ale představenci totalitního režimu jim v dobře rozjetých kariérách neumožnili pokračovat a z tehdejších miláčků národa udělali vlastizrádce.  

Tragický osud zlaté generace hokejistů se naplnil 11. března 1950, kdy mělo mužstvo odcestovat do Londýna na mistrovství světa. Komunisté však hokejistům odlet znemožnili. V oficiálním prohlášení se operovalo s nepravdivou záminkou, že Britové odmítli vystavit vstupní víza československým rozhlasovým reportérům. Ze solidarity tak neměli odcestovat ani hokejisté. Hlavním důvodem však byla jejich panická obava z hromadné emigrace národního týmu. Nyní se běžně uvádí, že mužstvo o emigraci několikrát hlasovalo, například i v roce 1948 na Spengler Cupu. Dnes se běžně uvádí, že 8 hráčů tehdy hlasovalo pro emigraci a 6 pro návrat do vlasti. Nakonec kapitán Vladimír Zábrodský rozhodl, že se mužstvo vrátí do ČSR, neboť shoda nebyla úplná. Augustin Bubník pro Paměť národa vzpomínal "V tom Švýcarsku na nás tlačili, abychom emigrovali a hráli pak pod hlavičkou čs. exilové mužstvo, dávali nám velmi výhodné nabídky. Takže my jsme věděli, že by to pro nás bylo dobré, ale současně jsme přemýšleli, co nastane, když se nevrátíme, co bude s našimi rodinami. Státní bezpečnost, jak se ukázalo, o všem věděla, všichni o tom pak mluvili, dokonce jsme dostali ocenění, že jsme byli uvědomělí a nenechali se přemluvit“. 

Po znemožněném odletu se skupina hokejistů přesunula do hospody, ve které měli vést protistátní řeči. Na místo následně dorazila StB a mistry světa zatkla. Nejprve Bubník, Konopásek, Roziňák, Jirka, Červený, Macelis, Španinger, Hajný a Stock. O den později Ujčík s Kobranovem. Bohumil Modrý již v té době nebyl součástí národního týmu a ani nebyl u incidentu v hospodě, přesto byl zatčen a postaven do čela neexistující ilegální skupiny.

Ve vazbě strávili několik měsíců, vykonstruovaný a tajný soudní proces se konal až v říjnu roku 1950. Podle obžaloby se měli hokejisté spolčit s protistátními činiteli a měli se pokusit o rozvrácení lidově demokratického zřízení. Jedenáct hráčů bylo odsouzeno za vlastizradu a špionáž. Prokuratura prý původně požadovala pro Bubníka a Modrého trest smrti. Hokejistům přisoudili tresty od 8 měsíců do 15 let, které si měli odpykat v táborech nucených prací v Jáchymově.

Milosti se hráčům dostalo v roce 1955. Nikdo z hráčů odsouzených ve vykonstruovaném procesu se už nikdy do reprezentace nevrátil. Bubník ale například trénoval finskou reprezentaci a paradoxně ji přivedl k historickému prvnímu vítězství nad Československem. Nespravedlivě odsouzení se dočkali rehabilitace až v roce 1968, Bohumil Modrý se jí ale bohužel nedožil. Jeho život předčasně vyhasl o pět let dříve, zemřel na následky tvrdého věznění ve věku 46 let. Velikost jeho osobnosti a přínos nejen českému hokeji si však lidé uvědomují i v dnešní době, na podzim 2008 byl Modrý uveden do nově vzniklé Síně slávy českého hokeje, tři roky nato i do mezinárodní Síně slávy IIHF.  

Pokud byste se k případu chtěli dozvědět více, dnes od 15:00 na ČT sport poběží výborný dokument Případ Modrý.  

"Kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji opakovat." Připomínejme si proto nejen v tento den důležitost demokracie a svobody a nikdy nezapomeňme, co pro ni druzí museli vytrpět.

Kristýna Tatíčková