Celý život mě lidé srovnávali s bratry. Chci jít vlastní cestou, prohlašuje útočník Oskar Hubáček

Vyrůstal v hokejové rodině. Už odmala se od něj čekalo, že půjde stejnou cestou jako jeho otec i bratři. Po zraněních a odchodu z juniorky extraligové Komety byl nyní osmnáctiletý útočník Oskar Hubáček rozhodnutý, že pověsí brusle na hřebík. Po vzniku Univerzitní ligy ledního hokeje se však mladý hráč rozhodl, že hokeji dá ještě šanci v dresu VUT Cavaliers Brno. „Liga je na skvělé úrovni a je mediálně vidět. Je lepší hrát kvalitní soutěž, než nějakou juniorku pod tím,“ říká Hubáček.

Vyrůstal jste v hokejové rodině. Váš otec v minulosti válel za Kometu, nejstarší bratr Petr působil v NHL a je mistrem světa. Stalo se někdy, že se na vás kvůli jménu spoluhráči dívali jinak?

S tím se potýkám celý život. Občas měli kluci poznámky. Ať pozitivní či negativní. Srovnávali mě s bratry. Když mohli, tak něco naznačili, trochu si rýpli. Předhazovali mi, že bych měl být jako oni. Třeba když jsme se hádali s kluky v kabině a už neměli co dál říct, vytáhli moje sourozence. Že nejsem tak dobrý jako oni a podobně. Netýkalo se to však jen hráčů, také trenéři si rýpli. Zároveň byla na mě upřena větší pozornost ze strany diváků. Když lidé vidí na ledě hráče se jmenovkou Hubáček, dávají si na tebe větší pozor. Sledují tě.

Jak jste se s tím vyrovnával?

Býval jsem z toho špatný. Pokaždé jsem si ale řekl, že bych se na jejich místě choval stejně. Mít bráchu mistra světa je pro mě normální, ale pro hodně hokejistů životní cíl. Snažil jsem se nahlížet na situace z jejich úhlu pohledu. Narážky mě mrzely, ale nikdy jsem je klukům neměl za zlé.

Jaké je vyrůstat od narození v hokejovém prostředí?

Pro tátu je hokej důležitý. Byl spokojený s kariérou bratrů a chtěl, abych něco podobného zažil i já. Myslím, že když jsou děti malé, tak rodiče tlačí u všech. Taťka mě však nikdy do hokeje nenutil, jako někteří jiní rodiče. (úsměv)

Jak jste hokej vnímal vy?

Hokej mě vždy bavil, nejlepší hra na světě, ale nikdy pro mě nebyl všechno. Když jsem jako dítě nechtěl, nikdo mě nedonutil. Znát to bylo třeba při utkáních, že jsem se na zápas moc nesoustředil. Stejně tak jsem se nikdy neviděl v NHL jako spousta spoluhráčů.

Jak na vás působilo, když bratr Petr v roce 2010 vyhrál s reprezentací mistrovství světa?

Byli jsme na finále a já půlku času prospal, takže takhle to na mě působilo. (smích) Po mistrovství se ale změnilo hodně věcí. Brácha šel do Komety, pak do Finska. Povzbudilo mě, když jsem ho viděl hrát ve Skandinávii.  Finové měli úplně jiné tréninkové nasazení. Přijížděl jsem zpátky do České republiky hodně namotivovaný.

Jaké máte s bratry vztahy?

Vzhledem k tomu, že je Petr o hodně starší a byl pořád pryč kvůli hokeji, nestihli jsme se nikdy pořádně potkat. Stmelit vztahy. Bylo to takhle už odmala, vždy měl málo času, takže mě to většinou ani nemrzelo. K Radkovi, i když je mu pětatřicet, mám o něco blíž. Něco jsme spolu zažili. Oba bráchové jsou však moje vzory.

Co sourozenecká rivalita?

Lidé většinou mluvili jen o bratrech a tátovi. Přál bych si, aby mluvili o mně, a nejen ve spojitosti se jménem nebo rodinou. Sourozenci nastavili laťku, já ji musím doběhnout a dorovnat, nebo překonat. Mám v sobě, že chci být také úspěšný. V hokeji už se mi to nejspíš nepovede, ale mám vlastní velké sny a pracuji na nich. Chtěl bych, aby na mě okolí mohlo být hrdé. Přeji si, aby si lidé mohli říct: jo, on to zvládl.

Cítil jste v tomhle ohledu tlak?

Tlak od ostatních lidí, že bych měl být úspěšný, určitě byl. Nejdřív ze strany rodičů, a když s tím přestali oni, tak začali další lidé v mé blízkosti. U mamky a táty se pohled změnil, když jsem se v mladším dorostu zranil. Zlámal jsem si nadvakrát obě ruce, na chvíli jsem z hokeje vypadl, a i když jsem se vrátil, už jsem nikdy nebyl tak dobrý jako dřív. Nakonec jsem však zranění vzal jako plus. Dokázal jsem se od hokeje trochu oprostit, najít si i jiné zájmy a věci, kterým bych se chtěl do budoucna věnovat. Většinou se kluci snaží a do osmnácti let žijí jen hokejem. Potom neumí nic jiného. Neví, co dělat, kam dál směřovat.

Jaké máte sny?

Třeba mě baví hudba, hlavně rap. Ale o tom až někdy jindy.

Před kavalíry jste měl pětiměsíční pauzu od hokeje. Co se stalo?

Před rokem jsem hrál v juniorce Komety. Trénoval jsem v létě s bráchou, neměl žádné volno. Ještě na suché řekli, že v týmu se mnou nepočítají, že jsem tu navíc. Šoupli mě do čtvrté lajny a nedali mi možnost ukázat, co umím. Nevím proč, to už by byly čisté spekulace. Každopádně jsem v klubu vydržel do listopadu, pak odešel do Warriors.  Tam to bylo takové slabší, takže jsem v únoru skončil.

Když jste odešel z Warriors Brno, měl jste pocit, že s hokejem končíte?

Asi jo, bral jsem to tak, že jsem tuhle část života uzavřel. Nemyslel jsem si, že se k němu budu chtít vracet. Na led jsem sice ještě chodil, pomáhal jsem tátovi jako trenér v jeho akademii, v juniorech jsem už ale dál hrát nechtěl.

Jak rodiče přijali, že už se hokeji nechcete dál věnovat?

Úplně v pohodě. Táta už delší dobu věděl, že mě hokej spíš trápí, než dělá radost. Když viděl, že jsem z toho špatný, řekl mi, ať ještě máknu. Ve chvíli, kdy zjistil, že se situace nelepší, vzal to v klidu. Sedli jsme si, probrali to a domluvili se, co dál.

Co vás přesvědčilo, abyste s hokejem pokračoval jako kavalír?

O univerzitním hokeji jsem slyšel už minulý rok. Když jsem se dozvěděl, že vznikne soutěž pod svazem, chtěl jsem to zkusit. Liga vypadala kvalitně, atraktivně a hokej mi chyběl. Mám k němu předpoklady, vyčistím si při něm hlavu. Teď už hraji čistě pro radost. Nikdo na mě neřve, nikdo nerýpe. 

Jak vás přijali spoluhráči v kabině?

Úplně suprově. Myslel jsem, že se mnou budou mít problém, ale všichni jsou skvělí, inteligentní vysokoškoláci. Občas sice musím tahat puky, vyplachovat flašky nebo věšet dresy, ale jinak je všechno v pohodě. (úsměv)

Proč jste si myslel, že s vámi hráči budou mí problém?

Kvůli věku. Kdyby mi bylo pětadvacet, netuším, jak bych se díval na osmnáctiletého kluka, co jde do univerzitní ligy. Šest let je velký věkový rozdíl. Nevěděl jsem, jestli si budeme mít co říct, což se naštěstí nepotvrdilo.

Co vám může ULLH přinést?

Myslím si, že můj osobní výkon půjde nahoru, liga je na skvělé úrovni. Je lepší hrát kvalitní soutěž než nějakou juniorku pod tím. Navíc bych mohl dostat stipendium, pokud půjdu na vysokou. ULLH je mediálně vidět. Může si mě někdo všimnout, když se budu snažit.

Kde se v ideálním případě vidíte?

Bylo mi nedávno osmnáct, takže jsem pořád mladý oproti ostatním klukům v týmu. Kdybych se rozehrál a přišla by nějaká nabídka, tak bych popřemýšlel. Každopádně můj cíl pro tuhle sezónu je vyjet na led se zlatou helmou.

Klára Stráská