U kavalírů ke mně hráči přistupují profesionálně. Nechají si pomoct i poradit, říká masérka Dominika Sedlářová

Místo šatů a balerínek tepláky a brusle. Masérku VUT Cavaliers Brno Dominiku Sedlářovou už od malička vychovávali jako kluka. Cíl byl jasný – prosadit se v hokeji. K naplnění plánů kvůli závažnému onemocnění bratra nikdy nedošlo a Sedlářová tak začala uvažovat o jiných alternativách. K vysněnému oboru fyzioterapie, na jehož studium se nyní u kavalírů intenzivně připravuje, však musela ujít dlouhou cestu. „Uvědomila jsem si, že v životě nejde o to, jestli člověk skončí první nebo druhý, či kdo vyhraje víc. Každý má své poslání a tím mým je pomáhat lidem,“ svěřuje se Sedlářová.

Jako malá jste hrála hokej za HC Techniku Brno, v sedmi letech jste ale skončila. Co se stalo?

Mladšímu bratrovi diagnostikovali leukémii. Tím pádem se nám od základu změnil život a museli jsme se k tomu nějak postavit. Táta pracoval, mamka byla s bráškou v nemocnici a já musela skončit s hokejem. Nikdo totiž neměl čas, aby mne vozil na tréninky.

Zvažovala jste studium medicíny s pozdějším zaměřením na gynekologii. Mělo na váš výběr vliv právě onemocnění bratra?

Ano. Fascinuje mne průběh těhotenství a porodu. Člověk se narodí, začne křičet a brečet, má možnost žít, to je na tom nejhezčí. Po bratrově nemoci si života daleko víc vážím, ne všichni mají tu možnost.

Jak jste se tehdy k bratrově nemoci postavila?

Bylo to těžké, probrečela jsem hodně nocí. Nikdy jsme nevěděli, co se stane za hodinu, za den, za týden. Trápilo mne, že bratrovi nemůžu pomoct, že nemůžu být s ním. Chodila jsem na terapie, protože se to psychicky nedalo zvládat.

Dávala jste před sourozencem najevo, že jste smutná, nebo že se bojíte?

Ne, snažila jsem se být silná jako on. I když byl nemocný a slabý, měl holou hlavu a napuchlé tváře, dělal všechno, jako by se nic nedělo. Choval se jako normální čtyřleté dítě. Já k němu ale přistupovala opatrně. I třeba jen snězení neoloupaného jablka nebo dlouho otevřeného jogurtu mu mohlo ublížit. Když jsem z nemocnice přišla ke kamarádce, většinou jsem probrečela noc, před ním jsem se ale snažila to nedávat najevo. I když jsme nevěděli, co druhý den nastane, tvářila jsem se, že všechno bude v pořádku, že to zvládne. I díky tomu jsem teď mentálně na úplně jiné úrovni než běžné osmnáctileté holky. Musela jsem rychle dospět.

Cítila jste v tu dobu, že pro rodiče nejste priorita?

Ano. Pociťovala jsem, že bráškovi pořád kupují hračky a mne táta sotva jednou za měsíc vyvede do kina. Snažila jsem se ale situaci chápat. Aby byl bratr zdravý a psychicky v pořádku, potřeboval od rodičů maximální podporu, takže jsem zatnula zuby a vydržela to. Táta se mi teď snaží tohle období vynahradit. Platí mi třeba masérské kurzy a obchází se mnou školy, na kterých bych chtěla studovat. Chce, abych byla šťastná a mohla se věnovat věcem, které mne baví.

Mají rodiče pocit viny, že se sourozenci věnovali víc než vám?

Mají, hrozný. Mrzí je, že jsem nemohla zažít normální průběh dospívání. Když bratr onemocněl, mamka trávila třeba dva měsíce v kuse v nemocnici, táta pracoval dlouho do noci, a tak mne vždy po škole posílali spát ke kamarádkám a známým. Musela jsem se o sebe starat sama. I když rodičům říkám, že za tohle nikdo vinu nenese a neberu to tak, že by se na mne vykašlali, pořád v sobě ten pocit drží.

Váš otec hrál za reprezentaci a působil s Milošem Říhou v Hodoníně. Odrazilo se to na výchově?

Určitě. Přestože chtěl táta jako první dítě holku, už od začátku věděl, že budu hrát hokej. Stejně tak například nestrpěl žádné šaty. Už odmalička mne oblékal jako kluka. Když mi babička chtěla koupit sukni, tak rezolutně řekl, že to nepřipadá v úvahu: vezmeš si trenky, tepláky a mikinu, sportovní oblečení ti sluší nejvíc. I na Vánoce jsem dostávala sadu Adidas, kartičky hráčů a rukavice.

Jak se k vám chovali spoluhráči v kabině?

Brali mne jako normální součást týmu. Co si pamatuji, tak jsem neměla problém se s kluky poprat na ledě nebo se s nimi převlékat v kabině. Někteří hráči ke mně sice přistupovali opatrně, spousta z nich si ale žádné servítky nebrala. To se mi líbilo. Měla jsem vizi se u kluků zlepšit a lépe se tak do budoucna připravit na ženský hokej.

Nikdy jste neměla pocit, že by vás kluci nerespektovali?

Ne, naopak, obdivovali mne. I ve škole byli kluci rádi, že konečně našli nějakou holku, která rozumí hokeji a ví, co je ofsajd nebo zakázané uvolnění.

Když se bratr uzdravil, proč jste se nevrátila k hokeji, ale začala hrát florbal?

Táta říkal, že už bych ve dvanácti letech po pětileté pauze ostatní nedohnala. Hodně jsem to obrečela. Tušila jsem ale, že má pravdu, že pokud chci být dobrou hokejistkou, musím dřít od malička bez pauzy. U hráče stačí, aby vynechal půl sezony, a už se do toho těžko dostává. Věděla jsem, že nikdy nebudu tak dobrá, jak bych chtěla, a tak jsem radši hokej ani znovu nezkusila. Zaměřila jsem se na florbal, kde šance byla, a začala hrát za Židenice.

S florbalem jste nakonec také skončila. Kvůli čemu?

Kvůli zdravotním problémům. Mám vyhřezlou ploténku a špatnou srážlivost krve. Stačí sebemenší špatný došlap a může mi prasknout céva a ucpat tepnu, která vyživuje plíce nebo její větve.

Jak jste odchod od florbalu prožívala?

Hodně špatně, sklouzla jsem až k mentální anorexii. Měla jsem vztek a říkala si, že když nemůžu nic dělat, tak aspoň prorazím v tom, že budu hezká a hubená. Chtěla jsem být atraktivní pro ostatní lidi, aby se se mnou začali víc bavit. Nakonec to ale bylo přesně naopak. Hubená jsem sice byla, hezká už ale vůbec ne.

Jak u vás anorexie postupovala?

Ze začátku jsem si říkala, že začnu míň jíst, budu víc cvičit. Hubnutí šlo snadno, a tak jsem v něm pokračovala. Hledala jsem si různé tipy na internetu, jak ještě víc shodit a objevila Pro Ana Thinspiration (webové stránky dívek trpících mentální anorexií - pozn.). Holky na stránkách pro mne byly krásné. Věděla jsem, že chci vypadat jako ony. Začala jsem brát projímadla a prášky na odvodnění, cvičila jsem a spala zabalená v igelitu, abych se potila. Ve chvíli, kdy jsem vážila 47 kilogramů, byla jsem pouze na jednom jablku nebo přesnídávce denně.

Jak jste s takovou minimální dávkou energie mohla fungovat?

V první fázi člověk cítí euforii, že hubne. Má spoustu energie a připadá si krásný. Tyhle pocity ale po čase odezní a je to dvakrát horší. Byla jsem unavená, pořád jsem spala, motala se mi hlava a několikrát jsem zkolabovala. Cvičila jsem po nocích až do omdlení a ráno se probouzela na zemi.

Hospitalizovali vás v nemocnici?

Ne, s příchodem přítele jsem problém zvládla vyřešit i bez doktorů. Řekla jsem mu, že trpím anorexií, a on mi slíbil, že mi pomůže se z toho dostat. Tvrdil také, že když pár kilo přiberu, budu se mu líbit víc. To pro mne byla velká motivace.

Opravdu krásná jste se začala cítit až s přítelem?

Ano, ukázal mi jiný pohled na svět. Pomohl mi si uvědomit, že život není o tom být dokonalý. Lidé, kteří tě mají rádi, tě mají rádi proto, jaký jsi a nemusíš kvůli nim hubnout, držet diety, zvracet nebo používat projímadla.

Že někdo trpí mentální anorexií, si většinou jako první všimnou přátelé nebo rodina. Zaznamenali vaši blízcí, že máte problém?

Ne, o nemoci se dozvěděli, až když jsem jim o ní řekla. Do té doby jsem vše tajila. Nosila jsem volná trička a mikiny. Dokonce i v létě jsem na sobě měla několik vrstev, protože mi byla zima. Za množstvím oblečení si nikdo nevšiml, že bych byla moc hubená. Věděli jen, že se mi lámou nehty a padají vlasy.

Nevšimli si u vás ani změny chování?

Ne, změna totiž nebyla markantní. Na základní škole mne šikanovali, a tak jsem byla uzavřená do sebe. Mysleli si, že je normální, že se s nikým moc nebavím. Doma jsem se sice častěji zavírala do pokoje, ale nejednalo se o takový extrém, aby si rodiče něčeho všimli.

V životě jste vždy měla nějaký cíl, za kterým jste si intenzivně šla. Jaký je v současné době?

Dostat se na fyzioterapii. Celý život jsem byla spjatá se sportem, a tak vím, že spousta sportovců potřebuje pomoct. Občas namasírovat, zatejpovat nebo poradit. Myslím si, že každý člověk má poslání a tím mým je pomáhat druhým.

Myslíte si, že vám praxe u Cavaliers pomůže dostat se na vysněnou školu?

Určitě. Praxe u kavalírů je nejlepší, co můžu mít. V týmu jsou rozumní hráči. Kdybych šla pomáhat třeba klukům do juniorky, moji práci by zlehčovali a nebrali ji vážně. U Cavaliers ke mně ale všichni přistupují profesionálně, nechají si ode mne pomoct i poradit. Intenzivně se také připravuji na přijímací zkoušky, protože je těžké se na fyzioterapii dostat. Vím ale, že když mne nevezmou, svět se nezboří. Můžu se přihlásit za rok znovu, nebo si vybrat jiný obor, třeba výživu ve sportu či ergoterapii.

Je to poprvé, co svůj cíl nevidíte jako ultimátní?

Asi ano. Uvědomila jsem si, že v životě nejde o to, jestli člověk skončí první nebo druhý, či kdo vyhraje víc. Pořád mám ale občas tendenci zacházet při věcech, které mne baví, do extrému a potřebuji kolem sebe blízké lidi, aby mi to připomínali. Na tomhle ještě musím zapracovat. (úsměv)

Klára Stráská