Přesunout nahoru
so 8. 2. 2020, 20:00
CAV
BDB
po 10. 2. 2020, 20:30
AKA
ENG
po 10. 2. 2020, 20:30
UKP
MUNI
st 12. 2. 2020, 19:30
BDB
HCUP
ne 16. 2. 2020, 11:45
ENG
BOO
po 17. 2. 2020, 18:00
HCUP
MUNI
út 18. 2. 2020, 10:00
AKA
CAV
st 19. 2. 2020, 20:00
MUNI
BDB
st 19. 2. 2020, 20:00
UKP
BOO
so 22. 2. 2020, 11:40
CAV
HCUP
po 24. 2. 2020, 17:00
HCUP
UKP
út 25. 2. 2020, 19:30
BOO
MUNI
so 29. 2. 2020, 11:00
UKP
AKA
ne 1. 3. 2020, 12:00
ENG
HCUP
st 4. 3. 2020, 19:30
BDB
ENG
st 4. 3. 2020, 20:45
AKA
HCUP

Taková věc se poštěstí jednou v životě, říká Svatopluk Číhal o své podobizně na dresu kavalírů

Středeční derby proti HC Masaryk University odehráli hokejisté VUT Cavaliers Brno ve speciálních dresech v rámci dobročinného projektu Legenda legendám. Slavnostním úborům dominovala podobizna bývalého vynikajícího hráče a později trenéra Svatopluka Číhala. „Moc mě potěšilo, že si na mne kavalíři vzpomněli. Je to trochu zvláštní pocit, když člověk vidí sám sebe na dresu,“ usmíval se někdejší útočník brněnské Komety, jenž coby trenér působil i ve Švýcarsku, Itálii či KHL a v moravské metropoli v minulosti vedl univerzitní klub VŠ Brno. Nyní přinášíme druhou polovinu rozhovoru s legendou, kterou si kavalíři zvolili na své dresy.

První část rozhovoru se Svatoplukem Číhalem jste si mohli přečíst zde, více o zapojení VUT Cavaliers Brno do projektu Legenda legendám pak najdete pod tímto odkazem.


Jaký to byl pocit, vidět svoji podobiznu na dresu?

Moc mě potěšilo, že si na mne kavalíři vzpomněli. Je to trochu zvláštní pocit, když člověk vidí sám sebe na dresu. Beru to tak, že taková věc se mi poštěstí jednou v životě, musím si to vychutnat. Snad jsem hráčům alespoň trochu přinesl štěstí.

Líbilo se vám utkání samotné?
Mělo pohyb, šťávu. Je poznat, že hráči trénují dvakrát do týdne. Kdyby byli na ledě víckrát, tak jako třeba ve druhé lize, byl by to ještě větší rozdíl. Zároveň ale vnímám, že soutěž je nová, všechno je prakticky na začátku a do budoucna se může vyvíjet. Také je něco jiného sledovat hokej v pohodlí za sklem, což byl můj případ, nebo z tribuny či přímo ze střídačky. Člověk to může vidět jinak.

Neměl jste coby bývalý hráč i trenér nutkání si čas od času vnitřně „zakoučovat“?
Já to hodně rozlišuji. Když jsem divák, vypínám. Ale jistě že se ta profesionální stránka občas projeví. Sám pro sebe si někdy řeknu: Tohle měla být žabička, tohle se mělo udělat jinak. Okomentuji si řešení situací. Ale ne nijak hlasitě, jen sám pro sebe.


Když jsme nakousli vaši trenérskou kariéru, která štace se vám zaryla pod kůži nejvíc?
To je hodně těžká otázka. Mé první zahraniční angažmá bylo v Itálii. Tam to o hokeji bylo maličko míň než všude jinde, tento sport je tam na nějakém pátém šestém místě za fotbalem, basketbalem či volejbalem. Do mládeže přicházejí spíše děti, které nemají předpoklady v preferovanějších sportech. Ale co se týče práce s rodiči, na to nemůžu říct půl slova. V tomto byla tamní atmosféra velmi dobrá. Samozřejmě těžko se to porovnává, ale po hokejové stránce to bylo nejlepší ve Švýcarsku. Už v té době na přelomu milénia jsem viděl, že ve Švýcarsku dělají hokej velmi dobře. Je to tam sport číslo jedna, ční nad fotbalem. V Bernu chodí na každý zápas třináct tisíc lidí. Bylo to tam skvělé, i co se týče kultury komunikace a vztahů. Když měli rodiče nějaké připomínky a šli za vedením, to je odkázalo na trenéra. Neexistovalo, aby manažer klubu kvůli rodičům něco řešil s trenérem. Po profesionální a lidské stránce mi život v této zemi dal hodně.

Navíc jste v přímém přenosu viděl vzestup švýcarského hokeje…
U mládeže jsme tam byli čtyři zahraniční trenéři, sešlo se tam více hokejových škol a vidíte, kde jsou Švýcaři dnes. Je to i tím, že odjakživa povolili v A-týmech jen tři nebo čtyři cizince. Vychovávali tím své hráče do národního mužstva. Němci to udělali obráceně. Když jsem byl v Itálii, tak kdo neuměl anglicky, ten se automaticky ztratil, protože trenéři byli ze zahraničí. Když tenhle džob v Itálii pro Kanaďany skončil, přestěhovali se do Německa. Jejich liga byla plná Kanaďanů, ale kde bylo národní mužstvo? Oni to ale pochopili velmi rychle. Zjistili, že reprezentace pak někam jede a je to mužstvo třetích a čtvrtých lajn, tedy hráčů, kteří nebyli nikdy zvyklí na tlak a roli tahounů. Změnili to a dnes jsou také úplně jinde.

Co ruská KHL, kde jste v sezoně 2012/2013 působil coby asistent trenéra Rostislava Čady ve Slovanu Bratislava?
Ta je specifická, hodně profesionální. Až na dva tři zimáky, které tam dožívají, je všechno na stoprocentní úrovni. Zázemí pro hráče je perfektně vybavené, stejně tak funguje organizace soutěže. Souhlasím s tvrzením, že je to druhá nejlepší soutěž po NHL. Byl jsem z toho opravdu překvapený.

Jaké byly dlouhé přelety mezi jednotlivými městy?
To je jedno z tamních specifik. Oproti NHL, kde máte časový posun třeba jen tři hodiny, je to v Rusku až jedenáct hodin. Když jsme měli hrát se Slovanem Bratislava v Chabarovsku, přemýšleli jsme, kdy tam vlastně odletíme. Hráli jsme ve středu v sedm večer. Z Bratislavy jsme odletěli v úterý v osm ráno. Let trval deset hodin, ale přistáli jsme ve středu šest hodin před zápasem. Kluci šli na hotel a pak hned na zápas. Režim hráčů v KHL je skutečně zimní stadion, letadlo, hotel. Časové posuny jsou opravdu výrazné. Kluby z Moskvy jsou geograficky v podstatě uprostřed soutěže, my jsme neustále překonávali časová pásma, kde se nám čas načítal. Ostatní tak měli vůči nám výhodu, protože měli více času na odpočinek.


Bylo řešením ponechat si na hodinkách bratislavský čas?
Někdo si ty ručičky posunul. Zase tam ale probíhaly různé porady, takže jsme se museli řídit místním časem, protože se to muselo přizpůsobit času zápasu v konkrétním městě. Stejně to ale nepomohlo. Na tripu jsme byli třeba tři zápasy a posun byl pět hodin. Kluci si na to tak akorát zvykli a zase se letělo nazpět. Myslím, že i proto jsou tam hotely, strava a obecně zázemí ještě na vyšší úrovni, než ve švýcarské lize. Vysvětluji si to tím, že ve Švýcarsku se nejezdí na noc, zatímco tady jsme vyloženě fungovali na hotelech, zimácích a v letadlech.

Přijali fanoušci v Bratislavě KHL za svou?
Zimák byl za sezonu vyprodaný mockrát. Pro fanoušky to bylo něco nového. Navíc probíhala výluka v NHL, takže všechny tamní hvězdy se vrátily domů a hrály za ruské mančafty. My jsme měli v týmu hráče jako Sekera, Višňovský nebo Šatan. Byli to kluci, kteří nám v zápasech hodně pomohli. I přítomností hráčů z NHL se úroveň soutěže zvedla.

Jak se koučuje proti takovému Ovečkinovi?
To je moc těžké. Jsou to momenty, kdy se můžete nachystat, jak chcete, ale ten hráč má takové kvality, že se prosadí. My jsme měli kliku, že nás každý podcenil. Navíc v našem mančaftu, který tehdy uhrál play-off, bylo plno neznámých hráčů, co se chtěli prosadit. Dnes jich plno hraje českou extraligu. S odpuštěním tam padali po hubě, hráli nad své možnosti. Plno zápasů jsme doma do Vánoc vyhráli 3.2 nebo 2:1, po svátcích nás už znali a dávali si pozor. Už to bylo těžší. Ale ten moment překvapení jsme využili, těžili jsme z propracovaného obranného systému a z protiútoků. Do Vánoc jsme udělali plno bodů, které nám ve výsledku stačily na play-off. 


Bylo právě angažmá v KHL důvodem, proč jste si následně řekl: A dost, stačilo, od řemesla se má odejít na vrcholu?
Také už jsem měl nějaký věk. Člověk dospěl k tomu, že už asi vážně stačilo, navíc ho úroveň a kvalita KHL tak namlsala, že už by možná neměl sílu dál. Rovněž možnosti trénování se hodně zredukovaly a zpátky do mládeže jsem už jít nechtěl. Řekl jsem si, že když se ještě pořád můžu hýbat, budu se věnovat tomu, co jsem si celý život musel často odpírat: lyže, kolo...

Sledujete stále vývoj hokeje?
Hokej pořád sleduji, na Kometu taky zajdu. Chodil jsem i na Techniku, když ještě hrála. V klidu si stoupnout na tribunu a podívat se. Když je v televizi hokej, pustím si ho. Takže doma musíme mít dvě televize, protože Ulici nesleduji (úsměv).

Jaký je váš názor na směr, kterým se ubírá výchova hokejové mládeže v Česku?
Myšlenek je hodně a vydaly by na samostatný rozhovor. Za posledních třicet let se společnost proměnila a obecně mám dojem, že dnešní kluci nejsou tak odolní. Jsou pohodlnější, protože to přináší doba. Mají více možností, čemu se věnovat, a hokej pro ně nemusí být priorita. Navíc je na zimák i ze zimáku vozíme a pomalu jim utahujeme tkaničky od bruslí. Mně třeba neviděl otec hrát ani jeden zápas. Životní podmínky tehdy a dnes jsou někde úplně jinde. Může se mi to lehce říkat a dělat chytrého, nevím, jak bych do toho coby mladý kluk zapadl teď. Ale my jsme prostě chtěli hrát hokej, zatímco pro dnešní mládež to není tak samozřejmá věc. Existuje více možností, jak se v životě realizovat. Když pak čtete příběhy na platformě Bez frází, uvědomíte si, že tito lidé to dotáhli tam, kam to dotáhli, protože byli odolní a obětovali pro svoji sportovní kariéru všechno.

Vrásky trenérům často dělají i někteří rodiče, viďte?
Kdysi koloval vtip: Proč policajti montují auto široké šest metrů? Protože všichni chtějí sedět vpředu.  Podle toho by měly být asi čtyři první pětky a pak by to bylo v pořádku, ale to nejde. Oproti dřívější době má dnešní hokej hendikep v tom, že je hodně závislý na penězích. Ty klubům dávají především sponzoři a pak je těžké, když někdo takový má v mládeži své dítě. Roli hrají i zájmy agentů a manažerů. Navíc je teď atmosféra taková, že dítě jde na svůj druhý trénink do přípravky a rodiče už řeší taktiku a kdo a se bude hokejem v budoucnosti život. To jsem se vždy snažil potírat. Ano, ať jsou hráči minimálně od dorostu vhozeni do vody. Stejně tak si ale myslím, že by se do určitého věku nemělo hrát na výsledky. Kdybych byl majitel klubu a můj trenér nechal v minihokeji pět kluků sedět, jenom aby vyhrál, velmi rychle bych se s ním rozloučil. Nikdy nevíte, z koho bude hokejista a z koho ne, ačkoliv může mít předpoklady. Je spousta talentů, kteří se ve čtrnácti patnácti letech ztratili. Svoji roli hraje také biologický věk.


Co to znamená?
Jednoduše: Máte dva dvanáctileté kluky. Jeden má biologický věk na čtrnáct a druhý na jedenáct. Rozdíl je mezi nimi ve váze, ve výšce. Ten s biologickým věkem čtrnácti let rozhoduje zápasy svým fyzickým fondem. Dá tři čtyři góly za utkání, ale pozor, v sedmnácti ho ostatní začnou přerůstat a on v hlavě neunese, že už není nejlepší. Je to psychologická záležitost, rád nad takovými věcmi přemýšlím. Vezměte si, že budete čtyři pět let v mládežnických kategoriích nejlepší, protože máte o patnáct kilo víc. A třeba jste i šikovný. Ale prcek odvedle vás v pubertě doroste. Najednou nejste ten, na kterém to stojí. Jakmile se s tím nesrovná hráč a jeho rodiče, pak toho kluka ztratíte.

Je to i důvod, proč se někteří hráči v mládeži takzvaně „postaršují“, tedy hrají v kolektivu se staršími?
Ano, postaršování je recept. Když čtete o legendách, všichni velcí hokejisté hráli v mládeži s o dva roky staršími. Trenéři to udělali dobře. Byli si vědomí toho, že si pak hráč nemůže říct: Jo, jsem nejlepší, nic se mi nemůže stát. Je to hodně o hlavě. Podle mě to platí ve všech sférách lidské činnosti. Když máme sraz bývalých spolužáků z gymnázia, většinou žádný z tehdejších premiantů nemá vysokou školu. Ale to jsou jen některé věci, které mě momentálně napadají. Problém s výchovou hokejové mládeže v Česku je komplexní záležitost.     

Vidíte nějakou naději v českém hokeji?
Určitě ano. Bez toho bychom to mohli zabalit. Důležité je, že tam jsou mladí dravci, kteří si situaci našeho hokeje uvědomují. Mají zajímavé myšlenky, držím jim palce a budu je sledovat, pokud budu moct. Určitě bude ale hodně práce na změně ovzduší, celkově na kultuře chování. Třeba aby i rodiče měli jiný respekt ke klubu a k trenérům.