Zařval jsem kamarádovi do ucha, že budu brankář, vzpomíná na hokejové začátky Jan Antonín

Brno – Zatímco jiní navlékali brusle už ve čtyřech letech, gólman Jan Antonín si první krůčky na ledu vyzkoušel až ve dvaadvaceti letech. Přestože většina lidí ho od jeho snažení odrazovala, Antonín si jako pravý kavalír šel zarputile za svým cílem a v roce 2018 se stal součástí brněnského univerzitního hokejového týmu VUT Cavaliers Brno. „Myslel jsem si, že se mi vysmějí, co tu dělá takový hobík. Jenže jsem měl vůli, chtěl jsem se posouvat dál, zlepšovat se a kluci to ocenili,“ popisuje nyní čtyřiadvacetiletý Antonín.

S hokejem jste začal pozdě, až ve dvaadvaceti letech.  Jaké byly vaše začátky?

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že chci být brankář, začal jsem na sobě makat. Chodil jsem na kardio, na rotopedu jsem jezdil až třikrát denně podle nálady a výdrže. Našetřil jsem si na gólmanské brusle, i když mne od nich většina lidí odrazovala a začal chodit na kurzy bruslení. Koupil jsem si zbytek výstroje a našel si hobby tým, s kterým jsem trénoval. Nejdřív jsem docházel jen v neděli. Potom dvakrát týdně, čtyřikrát, až jednou v červnu jsem strávil na ledě čtrnáct dní v kuse.

Jak rychle jste postupoval?

Šlo to hodně rychle, protože jsem měl vášeň pro sport. Chtěl jsem hrát hokej, chtěl jsem se učit. Poslouchal jsem trenéra, co mi říkal, co mi kladl na srdce a já to vždy bezezbytku plnil. Největší problémy mi dělalo navyknutí na pohyb v bráně. První výrazný posun nastal po měsíci, kdy jsem se dokázal odrazit z jedné strany brány na druhou. Zlepšilo se mi bruslení v brankovišti i mimo něj a také reflexy.

Jaký byl prvotní impulz, proč jste s hokejem začal?

Vlastně jich bylo víc. První, když mne kamarád vzal v roce 2014 na Kometu. Stoupli jsme si k bubeníkům do kotle a já pořád koukal po Čiliakovi. Fascinovalo mne na něm, jak je pružný, má obrovský přehled o hře a vše s přehledem chytá. Druhý impulz přišel, když jsem se rozešel s přítelkyní. Byla to moje první láska, ty bývají bolestivé a já moc nevěděl, co dělat dál. Potom přišlo extraligové play-off v roce 2017 a já při jednom semifinálovém zápase Komety zařval kamarádovi do ucha, že budu brankář. Samozřejmě mne ze začátku nikdo nebral vážně. (úsměv)

Proč jste chtěl být zrovna gólman?

Chtěl jsem zkusit, co obnáší stát v bráně. Cítit zodpovědnost, obětovat se, nedělat chyby. Už když jsme ve škole hráli třeba fotbálek, nikdy mne nebavilo dávat góly, ale čelit střelám, zachraňovat situaci. Brankáři mi připadali normální, ostatní hráči spíš jako blázni.  

Jaký jste měl ke sportu vztah dříve?

Byl jsem rozpačité dítě, cholerické a hyperaktivní. Rodiče mne chtěli nějak usměrnit, a tak mi dali na výběr ze tří sportů: fotbalu, hokeje a basketbalu. Bruslit jsem neuměl, fotbal mne nebavil, a tak jsem začal hrát basketbal. Tým mi ale nesedl. Byl složený ze synáčků bohatých rodičů, kteří se předváděli a diktovali mi, co mám dělat. Jinak se se mnou nebavili, nebrali mne mezi sebe. Jednou už jsem jejich připomínky nezvládl a před trenéry jsem jednomu klukovi vrazil párkrát pěstí. U kavalírů je to naštěstí jiné, rodinná atmosféra, konečně se můžu uvolnit. Člověk se navíc dozví spoustu věcí o sexu, chlastu a o světovém dění. (smích)

Jak jste se dostal ke kavalírům?

Chodil jsem na gólmanské kempy, kde se objevil i Malba (Jan Malíř pozn. red.). Potom jsme měli turnaj v Rosicích, kde jsem poznal našeho kondičního trenéra Koukyho (Štěpán Koukal pozn. red.). Řekl mi, že se dobře hýbu v bráně a jestli budu chtít, ať dojdu na trénink kavalírů. To samé mi o pár týdnů později napsal i Malba, a tak to začalo.

Jak vás zprvu přijali kluci v kabině?

Hodně dobře. Brali mne už od začátku. Myslel jsem si, že se mi vysmějí, co tu dělá takový hobík. To se naštěstí nestalo. Věděli, že mám hokejové srdce a že i když jsem zatím znal zápasy jen z fandění, lákalo mne to na led. Měl jsem vůli, chtěl jsem se posouvat dál, zlepšovat se a kluci to ocenili.

Jaký byl váš první start za kavalíry?

První zápas jsem odchytal v říjnu 2018 proti Plzni. Hrálo se na Lužánkách. Byl jsem nervózní, nevěděl jsem, co od toho čekat. Zápas jsme sice nevyhráli, ale cítil jsem se jistější a měl jsem dobrý pocit z toho, že se posouvám správným směrem.

Jak se cítíte, když jste na ledě?

Cítím se fantasticky. Jsem klidnější, uvolněnější a spokojenější než v reálném životě. Mimo led dokážu být velký cholerik, ale v bráně se dokážu úplně odreagovat. Tam mne nic netrápí, jen si užívám hru.

V loňské sezóně jste si nechal nastříkat gólmanskou helmu s vikingskou tématikou. Co pro vás znamená?

Fascinují mne vikingové a vše kolem nich jako runy a stará norština. Na čele mám symbol vegvisir, který má dva významy. Prvním je námořní kompas, který námořníci používali, aby se neztratili při plavbách a druhým je ochrana. Když se vikingové cítili ztraceni, symbol jim připomněl, aby vždy následovali své cíle. Drželi se jich a neztráceli víru, což se u našeho týmu hodí. Dále mám na masce boha Odina, rytíře Solaira, drakkar a runy, co pro mne mají osobní význam. Vyhledal jsem si, co jaká značka znamená, sestavil abecedu a nechal si na helmu nastříkat například slova vytrvalost a obětavost. Myslím si, že mne přesně vystihují.

 

Klára Stráská