Přesunout nahoru

Mentalita amerických a českých hokejistů v kabině je podobná. Jen navenek se prezentují jako velcí profesionálové, prozrazuje nová posila kavalírů obránce Josef Nutil

Brno – Univerzitní hokejový tým VUT Cavaliers Brno od příští sezóny doplní bek z Kolína Josef Nutil. Mladý obránce má na kontě také zkušenosti z americké USPHL ligy. Ve Spojených státech strávil Nutil dva roky, a i přes nabídky několika amerických univerzit se rozhodl vrátit zpět do České republiky a společně s kavalíry reprezentovat Vysoké učení technické v Univerzitní lize ledního hokeje (ULLH). „Když budu na VUT studovat, tak za ni chci i hrát. Rád bych si taky udržel hokejovou úroveň, to je další důvod, proč jsem dal před krajem přednost univerzitní lize. Herně je na tom výš,“ vysvětluje Nutil.

Jak jste se dozvěděl o univerzitním hokeji?

O univerzitním lize jsem se dozvěděl od bývalého spoluhráče, který momentálně hraje za Black Dogs Budweis. Když jsem se rozhodl jít na vysokou školu, tak mi ULLH přišla jako skvělá možnost, jak pokračovat v hokeji. Sledoval jsem výsledky kavalírů a na YouTube jsem zkoukl pět zápasů, abych zjistil, jak a jakým stylem hrají. Viděl jsem VUT v názvu, a to mě přesvědčilo. Když už budu na univerzitě studovat, tak za ni chci i hrát.

Měl jste i další možnosti?

Ano, mohl jsem nastoupit za kraj v Poděbradech, odkud pocházím. Chtěl jsem si však udržet nějakou hokejovou úroveň, protože poslední roky jsem hrál v Kolíně druhou ligu. ULLH mi přišla jako nejlepší krok. Herně je výš než kraj.

Co si od ligy slibujete?

Prodloužení hokejového života na lepší úrovni. Myslím si také, že to bude krásné odreagování od dřiny ve škole. Být s kluky v kabině, bavit se s nimi, dělat si ze sebe srandu, to mám rád.

Co byste ze své hokejové kariéry vypíchl?

Za jeden ze svých úspěchů například považuji, že jsem v mladším dorostu v Poděbradech postoupil s týmem z přeboru do první ligy. Potom si mě vytáhli do Kolína a až do staršího dorostu jsem hrál extraligu. Jsem taky rád, že jsem letos s Kolínem zažil postup do Chance ligy. 

Před rokem jste se vrátil z Ameriky, kde jste pár let studoval a hrál. Z jakého důvodu jste odcestoval?

Před třemi lety zrušili juniorky, takže bych musel jít hrát za chlapy. V tu chvíli jsme se s rodiči rozhodli, že odjedu do Spojených států.

V čem podle Vás liší české a americké hokejové týmy?

Například v přístupu trenérů. V České republice je trenér autorita, distancovaný od hokejistů. Na kamarádské úrovni se s hráči baví víceméně jen asistent. V Americe se však trenéři snaží být velcí přátelé. Volají ti každý den a ptají se na všechno včetně soukromého života, chtějí navázat bližší vztah. Dalším rozdílem mezi americkými a českými hokejovými kluby jsou třeba cesty na zápas. V Čechách se na utkání jezdí v teplákách, mikině, maximálně v tričku s límečkem, aby to trochu vypadalo. V Americe však musí hráči povinně cestovat v oblecích, aby správně reprezentovali tým. Musí se i jinak chovat. Na druhou stranu se zase na každé zastávce hraje na babu, přičemž se do hry zapojují kromě hráčů také trenéři a kustodi.

Pomáhají hry týmu ve stmelování?

Určitě. Jinak se stmelovat ani nedá vzhledem k tomu, že ve Spojených státech je povolené pít alkohol až od jednadvaceti. V Čechách si kluci jdou sednout do hospody a po tréninku si dají pivo. V Americe je to nastavené tak, že každý jede domu a čas spolu tráví jen na zimáku.

Jak potom vypadá atmosféra v kabině?

Před zápasem každý sedí se sluchátky, je ve svém světě. Po utkání se už ale rozjedou vtípky a nadávky. Mentalita amerických a českých hokejistů za zavřenými dveřmi je podobná. Každý si z každého dělá srandu. Jen navenek to musí vypadat, že jsou velcí profesionálové.

Zajímal jste se o univerzitní hokej v Americe?

Ano. Dva nebo tři skauti z amerických univerzit za mnou přišli, jestli bych za ně nechtěl hrát. Jenže americký systém Evropanům studium a hraní hokeje příliš neusnadňuje, protože je velmi drahý. Školy v Minnesotě mají mezi dvaceti až šedesáti tisíci studenty, z toho dva až tři tisíce sportovců. Univerzity přitom nabízejí jen dvě plná stipendia a oni se musí rozhodnout, kdo pro ně bude nejlepší investice.

Takže do České republiky jste se vrátil hlavně kvůli finanční stránce?

Ano, peníze byly hlavní důvod. Na druhou stranu i mentalita Američanů je mi cizí. Nikam nechodí pěšky, ani se nestýkají s kamarády v restauracích. Nic nedělají, jen jsou pořád doma u televize. V Čechách jsme rozhodně víc společenštější než oni.

Jaký přístup má vedení amerických škol ke sportovcům?

Záleží, o koho se jedná. Hokej v Americe není tak populární jako u nás. Studenti ve Spojených státech žijí především americkým fotbalem, baseballem a basketbalem. V každém případě se na sportovce s plným stipendiem kladou daleko větší studijní požadavky než na ty s částečným. Musejí splnit předem daný studijní průměr a při každém testu dosahovat maximálních výsledků. Například kamarád se musel zavázat k tomu, že bude mít jen nejlepší známky. Na duhou stranu sportovci s plně hrazeným školným hrají každý zápas, jsou vidět v reklamách a podobně.

Ani od profesorů nedostávají sportovci nějaké úlevy?

Ne, dokonce mají i ve smlouvě, že jim nesmí nadržovat.

V současné době je velmi medializovaný problém rasismu ve Spojených státech vzhledem ke smrti Afroameričana George Floyda. Zaznamenal jste to při svém pobytu?

Ano. Když jsem bydlel v Americe, našel jsem si holku. Shodou okolností byla Afroameričanka, takže jsem to měl z první ruky. Viděl jsem, jak se k ní lidé chovají, i jak se na rasismus dívá ona. Zažila si diskriminaci například od trenérky univerzitního tanečního týmu, to byla velká rasistka. Na druhou stranu, když se ucházela o práci, tak zaměstnavatelé dali přednost bělošce, která měla více zkušeností a lépe se na pozici hodila. Přítelkyně si však neúspěch zdůvodnila tím, že je černá, a proto ji nevybrali. Oni to tak už berou, vztahují to na sebe. Obecně se nedá říct, že by všichni Američané byli rasisti, ale najdou se tam tací, kteří jsou, především ze starších generací. Nediskriminují pouze černochy, ale všechny menšiny, které v Americe žijí, včetně Evropanů.

Vy jste diskriminaci zažil?

Moc ne. Ze začátku se se mnou sice lidé příliš nebavili, ale to bylo způsobené tím, že jsem měl špatnou angličtinu a nerozuměli mému přízvuku. Hlavně kluci v kabině si z něj dělali srandu. Díky nim jsem se však naučil anglicky strašně rychle a odboural přízvuk. Pomohli mi se adaptovat jak na ledě, tak i mimo něj. (úsměv) Spíš než rasismus, mě ale na Američanech zarazilo jejich národní cítění.

Nejsou ve skutečnosti takoví patrioti, jak se prezentují?

Ne. Já jsem hrdý na to, že jsem Čech a myslím si, že všichni Evropani jsou pyšní na svou zemi. Když jsem se ale bavil s Američany, tak nikdo z nich neřekl: „Já jsem Američan.“ I když se ve Spojených státech narodili, tak svůj původ odvozovali od země, ze které pocházejí jejich příbuzní. Tvrdí: „Moje babička je Švédka, já jsem Švéd. Moje babička je Slovenka, takže já jsem jí taky.“ a podobně. Měl jsem pocit, že Američané nejsou hrdí na Spojené státy, jen se tak prezentují.