Přesunout nahoru

Kdybych věděl, co vím teď, nehrál bych jen na hokejovou kartu, ale chystal si i zadní vrátka, přiznává další posila kavalírů Daniel Plitko

Cennými zkušenostmi nejen z českého, ale i amerického a švédského hokeje se může pyšnit nová posila kavalírů jednadvacetiletý Daniel Plitko. Když se třinecký odchovanec rozhodl pro vysokou školu, myslel si, že tím jeho hokejová kariéra skončí. Díky Univerzitní lize ledního hokeje (ULLH) však dostal mladý útočník příležitost hrát při studiu. „Je vidět, že se kvalita univerzitního hokeje v Česku zvedá každý rok. Jsem rád, že ve hraní můžu tímhle způsobem pokračovat. Ke kavalírům se těším, bude to výzva,“ prozradil Plitko.

Jak jste se dozvěděl o kavalírech?

Hlásil jsem se na Univerzitu obrany (UNOB) a myslel jsem si, že skončím s hokejem. Potom jsem viděl nabídku na Instagramu, že kavalíři hledají hráče, tak jsem se ozval. Jsem rád, že i při vysoké škole můžu v hokeji pokračovat. Bude to sice změna, byl jsem zvyklý trénovat pořád, ale těším se. Bude to výzva.

Jste ročník 98. Jak to, že na vysokou školu nastupujete až tento rok?

Několik měsíců jsem hrál ve Švédsku a v Americe. V obou případech mi nechtěli dát individuální plán, takže jsem musel přerušit školu a ročníky opakovat. Maturitu jsem si už ale dodělal, takže v pohodě. (úsměv)

V USA jste strávil tři měsíce. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Výborná. Hrál jsem NCDC ligu v New Hampshire a byla tam velká konkurence, což bylo skvělé, to mám rád. Všichni kluci byli dobří hokejisti, hodně aktivní a zároveň se chtěli dostat na americké univerzity. Užil jsem si to.

Neuvažoval jste také, že byste šel na vysokou školu do Spojených států?

Přemýšlel jsem nad tím. Jenže jsem sebekritický člověk. Usoudil jsem, že moje angličtina není na takové úrovni, abych se na školu dostal. Studenti musí složit dva těžké testy a na to jsem si nevěřil. Navíc je v Americe hodně vysoké školné, takže jsem se rozhodl, že se vrátím zpátky do České republiky.

 Jak jste se dostal k angažmá ve Švédsku?

Několik měsíců jsem nastupoval za švédské Wings, proti kterým jsme hráli s Třincem o Vánocích. Zápas jsme vyhráli, dal jsem dva góly a jejich trenér se na mě začal ptát. Napsali jsme si, dohodli jsme se a odjel jsem do Švédska, kde jsem zůstal až do konce sezony.

Lišil se přístup trenérů ve Švédsku od těch v České republice?

Určitě. Ve Švédsku jsem mohl být na ledě kreativnější, dělat něco navíc s tím, že mě trenér podpoří. Například při jednom zápase jsem udělal stahovačku, dostali jsme z toho gól. Trenér řekl, že nevadí, že jsem to prostě zkusil. V Česku bych si tohle nedovolil.

A jak tomu bylo u hokejistů?

Kluci měli mentalitu úplně jinde. Když v Česku řekl trenér hráčům, aby něco udělali, tak se na to klasicky vykašlali. Ve Švédsku naopak. Trenér něco přikázal, kapitán si to vzal na starost, všichni se zvedli a šli. Oproti České republice to byl velký skok. Navíc kluci uměli moc dobře bruslit, což bylo super.

Jak vás jako Čecha přijali kluci v kabině?

Klasicky. Přišel jsem do šatny a dívali se na mě jako na debila. Nekamarádili se se mnou a mluvili švédsky, abych jim nerozuměl. Potom jsem dal gól, v jedné situaci se zastal kapitána a už to šlo. Jak jsem vešel do party, tak začali mluvit anglicky a brali mě takového, jaký jsem. Ke konci už to bylo moc fajn.

Ještě něco vás na Švédsku zaujalo?

Ano, třeba dny pro seniory. Ráno se trenér důchodcům věnoval v posilovně a výživový poradce jim připravoval jídla, která si dali po tréninku. Kromě Švédska jsem něco takového jinde neviděl, líbilo se mi to.

Zajímal jste se třeba i o univerzity ve Skandinávii?

Ne, to jsem byl ještě hodně mladý a o vysokou školu jsem se nezajímal, jen o hokej. To byla chyba. Kdybych měl v té době myšlení jako mám teď, změnil bych hodně věcí. Nehrál bych jen na jednu kartu, ale díval se i na zadní vrátka. Bohužel člověk si to uvědomí, až když dospěje. Až v osmnácti mi došlo, že hokej nebude na celý život. A taky nebyl. Ve Třinci i ve Frýdku-Místku je hrozný přetlak a jedinou možností, co jsem měl, byla druhá liga. Ta ale není placená tak, abych se tím mohl živit, takže jsem se rozhodl, že budu studovat. Lepší jít na vysokou než hrát za malé peníze. I proto jsem rád, že v České republice funguje univerzitní hokej a že s ním nemusím skončit.

Kdy jste poprvé slyšel o univerzitním hokeji v České republice?

O univerzitní hokej jsem se začal zajímat, když jsem hrál v Americe. Před třemi roky jsem zjistil, že funguje univerzitní liga i v Čechách a že se to zvedá. Letos jsem viděl v televizi zápas, co hrála HC Masaryk University v Ostravě. Připadalo mi šílené, kolik lidí tam bylo a jaká byla úroveň hokeje. Je vidět, že se kvalita zvedá každý rok. Díval jsem se i na ostatní týmy a sestřihy a liga vypadala hodně zajímavě.

Znáte se už s někým z kavalírů?

Od vidění si pamatuji Honzíka Mikulce. Já byl v Třinci, on ve Zlíně, takže jsme hrávali proti sobě. Neznáme se osobně, ale vím, kdo to je. Každopádně znám víc hráčů z Masaryčky než z Cavaliers.

Těšíte se, až si zahrajete proti nim?

Ano, úplně. Už jsme se o tom bavili a trošku se popichovali ve stylu: „Až budeme hrát proti sobě, tak hlava nahoře, jo?“. (smích) Ptali se mě také, jestli nechci k nim do týmu. Řekl jsem, že ne, že půjdu ke kavalírům. Zaujalo mě totiž, že klub spolupracuje s UNOB, za což jsem moc rád. (úsměv)