Kdo má dnes kontakty, je na špici. Univerzitní liga ti může pomoct dostat se v hokeji i škole výš, prohlašují kavalírští nováčci Burian a Řezníček

Premiérový domácí zápas Tipsport UNI Cupu zvládli na jedničku. Jeden zazářil v bráně, druhý v útoku. Posily Cavaliers z Nového Města nad Metují a dlouholetí kamarádi gólman Vojtěch Burian a útočník Jan Řezníček se v rozhovoru svěřili nejen v čem je podle nich univerzitní liga pro hrající studenty perspektivní, ale i třeba jak důležité jsou na ledě a v osobním životě pevné vazby v týmu. „V hokeji se cítíme ocenění více než kdekoliv jinde,“ shodují se hráči.

Proč jste si vybrali univerzitní ligu?

Burian: Jezdit přes celou republiku je časově i finančně náročné, ULLH pro mě tedy byla ideální příležitost, jak hrát a zároveň i studovat. Minulý rok jsem už byl rozhodnutý, že s hokejem skončím. Naštěstí jsem ale šel na try-out u kavalírů a můžu pokračovat.

Řezníček: Já jsem rozhodně nechtěl jezdit kvůli hokeji zpátky domů a když jsem zjistil, že existuje možnost hrát univerzitní hokej, rozhodl jsem se, že to zkusím. Využil jsem příležitost, napsal e-mail a pozvali mě na try-out.

Jaké jsou tedy vaše priority?      

Řezníček: Škola je důležitější než sport, protože tě bude do budoucna živit. Hokej člověka zase odreaguje úplně ode všeho. Když jsem maturoval, tak jsem na led nechodil a byl hrozně nervózní. Pak jsem dorazil na trénink a cítil se fantasticky. Neumím si představit, že bych byl bez něj.

Burian: Hokej je druh relaxace. Jsme tu od toho, abychom vystudovali a já třeba už výš nemířím. Na prvním místě je škola.

Řezníček: A holky, autogramiády a podobně. Taková denní rutina.

V čem je kromě skloubení hraní a studia podle vás liga dobrá?

Řezníček: Pokud má člověk ambici jít výš, tak v univerzitní lize se mu může naskytnout příležitost. V kraji se hokej tolik nepropaguje. ULLH se naopak v tomhle ohledu hodně zvedla. Existují i agenti, co chtějí ligu sledovat a mají zájem o hráče. Nemusí ani chodit na zápasy, stačí si zapnout Tipsport. V kraji, když nemáš známosti nebo peníze, tak se nikam nedostaneš.

Burian: Kromě prestiže má liga ohromnou sílu v tom, že můžeš získat nespočet kontaktů. Ať už v klucích z týmu, nebo v lidech, co se okolo klubu točí. Každý člověk ti dokáže v různých ohledech pomoct, každý umí něco jiného. Když budu například potřebovat poradit ohledně školy, tak v mančaftu je spousta lidí, co studují stavební fakultu a budou mi moct poskytnout podklady nebo mi říct informace o učitelích. Naopak v kraji mi se školou nikdo nepomůže. A co si budeme povídat, kdo má dneska kontakty, je na špici.

V čem je liga atraktivní pro diváky?

Řezníček: Je to rychlý sport. Není to jako v kraji. V kraji hraješ hodně takticky, vyčkáváš, až soupeř udělá chybu. V univerzitní lize jezdíš tam a zpátky, je to rychlohokej. Hráči jdou do těla, řežou se. V ULLH je rivalita, agresivita. To ty fanoušky určitě baví, mě to taky hodně baví.

Burian: Neřekl bych to lépe. Univerzitní hokej je rychlý a dravý. Je rozdíl, když jsou na ledě dvacetiletý kluci nebo pětačtyřicetiletý chlapi, kteří hrají za kraj. Mladí hráči budou půlminutu lítat na sto procent a nechají na ledě všechno. To mají lidi rádi.

Jaké byly vaše dojmy z prvního tréninku u kavalírů?

Řezníček: Stadion v Kuřimi je dobrý, led úplně parádní, kabina trochu horší. Malá, ale útulná. Co se tréninku týče, první mě nenadchl. Myslel jsem si, že hokej bude dovednostně na vyšším levelu. Později ale přišli zkušenější hráči a hned to vypadalo jinak. Teď už jsem spokojený.

Burian: Abych se přiznal, tak po prvním tréninku jsem byl taky skeptický. Spousta kluků to však vzdala už během try-outu, hodně z nich vedení řeklo, že na to nemají a teď je to super. Myslím si, že máme skvělý kádr.

Jaký byl pro vás start u Cavaliers?

Řezníček: V prvním zápase jsem se rozkoukával. Druhý zápas se vyvedl, už jsem se rozkoukal.

Burian: První zápas jsem se taky rozkoukával na střídačce. Druhý zápas byl pro mě skvělý, chytal jsem v klidu, zároveň jsem byl vyhecovaný. Cítil jsem z kluků, že mi věří. Chytalo se mi moc dobře. Myslím, že jsem dokázal, že mám na to být v týmu.

Kamarádi jste čtvrtinu svého života. Jak se vazby, které navážete v hokejovém prostředí, liší od jiných přátelství?

Řezníček: Já mám většinu kamarádů z hokeje. I na střední jsem chodil do hokejové třídy, takže moc jiných kluků neznám.

Burian: Liší se to dobou, kterou spolu trávíte až po téma konverzací. Nikdy se ti nestane, že s kamarádem z týmu se nebudeš mít o čem bavit. Vždycky můžeš zabrousit na hokejové téma a hned jsi za vodou. Když se máš ale seznámit s někým ze školy, nebo v reálném životě, může se ti stát, že prostě nebudete mít jednu společnou věc. Také mi přijde, že v klubu jsi hozený do toho, aby ses s kluky spřátelil. Nemůžeš být v týmu a s nikým se nebavit, s nikým se nekamarádit. Tím pádem i navazování a upevňování kamarádských vazeb vyhledáváš.

Jde na týmu poznat, když vazby nejsou tak pevné?

Řezníček: Jde to samozřejmě poznat. Když jsou vazby pevné, tak se v týmu cítíš líp a chodíš na tréninky i zápasy rád. Když se s nikým nebavíš, tak se tam moc netěšíš. Hodně záleží na partě, jestli si sedne.

Burian: Myslím si, že se na ledě o dost víc snažíš, pokud jsou kluci stmelení. Když máš u týmu dobré kamarády, tak jim nechceš pokazit vítězství. Snažíš se ještě víc, než kdybys je tam neměl. V bráně je potom hrozně důležité vědět, že máš v týmu hráče, kteří se za tebe postaví. Třeba když do mě útočník žďuchne, nebo sekne do lapačky a náš bek ho svalí před brankovištěm na zem, tak vím, že můžu chytat v klidu. Vím, že je o mě postaráno.

Řezníček: Já třeba zásadně důvěřuji svému brankáři, takže se nevracím.

Má tým s pevným přátelským kolektivem vyšší motivaci vyhrávat?

Řezníček: Samozřejmě.

Burian: Vždycky, protože někam náležíš. Můžeš kdykoliv říct „patřím do týmu“ a to tě zahřeje u srdíčka.

Když hokejisté říkají, že tým je pro ně druhá rodina, skutečně to tak cítí?

Řezníček: Já to tak vážně cítím. Tým je pro mě opravdu jako druhá rodina. Obětoval bych se pro ně. Na ledě na ně myslím víc než sám na sebe.

Burian: Přesně. Na ledě určitě, týmové statistiky jsou vždy důležitější než osobní. Nikdo si třeba nepamatuje, že Řezňa dal 125 gólů za starší dorost a my jsme pak vyhráli. (smích) Jinak co se týče i obětování se mimo led, tak to už jsem dlouho nezažil. Když jsme hráli první ligu staršího dorostu, tak jsem to tak měl. Kolikrát jsem přišel na trénink a řekl: „Čau rodinko!“ Potom jsem ten pocit dlouho nezažil. U kavalírů ho snad zase získám zpět. (úsměv)

Jmenovitě vám zatím z Cavaliers sedl nejvíc kdo?

Řezníček: Sedlo, Huzla… Kdykoliv se Huzla napije, tak já jsem v sedmém nebi. Pak Antec, Pepa. A Malbu* máme rádi!

Burian: Souhlas. Navíc, co se realizačního týmu týče, nikdy jsem nebyl v lepším. Je na nich vidět, že nejsou jen realizační tým, ale součást mančaftu. S kluky se kamarádí a cítím z nich velkou podporu a oporu.

Jste schopni socializační výhody, které plynou z týmových sportů, aplikovat i v reálném životě?

Burian: Ne, vůbec. To je ale moje osobní mínus. Asi to tak obecně může být, že dlouhá doba strávená v týmu ti pomůže lépe se začlenit do společnosti, ale u mě to tak není. Nám chvíli trvá, než se otevřeme okolí. Stačí ale čtrnáct dní a pak už to jde dobře.

Řezníček: Přesně. Nepřijdeme a neřekneme na první dobrou: „Teď jsem se vyboural na kole.“

Burian: Já si myslím, že se na hokeji člověk tak jednoduše začleňuje, protože spousta lidí to odráží od tvých dovedností na ledě. Ale jak máš ve škole dokázat své dovednosti? Tam sedíš a přemýšlíš, nebo sedíš a koukáš. Na hokeji dá Honza gól, já něco chytnu a kluci přijdou a řeknou: „Tohle bylo dobrý“, dáte se do konverzace a už to jede.

Takže se v hokeji cítíte víc ocenění než kdekoliv jinde?

Burian: Ano, určitě. Proto i týmové sporty tolik lidí vyhledává. Je příjemné mít za sebou kluky, podporu ze střídačky.

Řezníček: Cítit ji i od někoho jiného než od rodičů.

Dovedete si představit, co budete dělat, až jednou s hokejem skončíte?

Burian: Proč bychom končili?

Řezníček: To už budu starý, v důchodu. Pokud do důchodu půjdu.

* pozn.red: David Sedláček, Marek Huzlík, Jan Antonín, Josef Nutil, Jan Malíř

Klára Stráská