Sport odjakživa spojoval lidi. Je ukazatelem vyspělosti lidské rasy, tvrdí nová posila kavalírů David Balát

Jen těžko by se v týmu VUT Cavaliers Brno hledal hráč lépe reprezentující hodnoty kavalíra než nová posila David Balát. Odchovanec MHKM Skalica se snaží pracovat tvrdě na ledě stejně jako i v osobním a pracovním životě. Studium na stavební fakultě VUT v Brně by mu mělo pomoci splnit jeden z životních cílů: projektovat stavby, přenášet myšlenky na papír a zároveň je i realizovat. „Chci práci, co mě bude naplňovat a bavit, nejen odpočítávat dny do důchodu,“ vysvětluje mladý forvard.

Málokdo v kabině ví, že se jmenujete David. Jak k tomu došlo?

Stalo se to hned na try-outu. Přišel trenér, četl docházku a můj velmi oblíbený Malba (Jan Malíř poz. red.) rozuměl místo David Balát David Palát. Jelikož je velmi vzdělaný člověk, tak si příjmení hned spojil s hráčem NHL, a tak vznikla přezdívka Ondřej.

Říká vám někdo jinak než Ondřeji?

Ano, trenér a doma mi říkají Davide. To je všechno.

S kým si v kabině nejvíc rozumíte?

U kavalírů jsem zvolil taktiku co nejlepšího sednutí. Udělat si v kabině kámoše je hodně důležité. Bez někoho, s kým se člověk může zasmát, je to otrava. Nejvíc si rozumím s Pepou (Josef Nutil poz.red.) a Malbou. Hned na začátku jsem si k nim sedl, bavili jsme se a cítil jsem se fajn. No a potom jsou tady experti, co nedokážou zavřít pusu. Od Huzly (Marek Huzlík poz.red.) si třeba každý trénink vyslechnu ranní zpravodajství a bulvár. Aspoň mě hned po ránu probere. (smích)

Jak jste se dostal ke kavalírům?

Po patnácti letech hraní hokeje ve Skalici mi bylo líto s ním seknout. Stál mě hodně času, tréninků, vstávání, peněz a podobně. Hledal jsem něco v Brně a jelikož kavalíři šli pod VUT, tak byli jasná volba.

Jaké jsou vaše dojmy z prvních zápasů?

První přípravné utkání v Boskovicích bylo chvílemi těžké pozorovat. Ale časem se to spravilo a momentálně si myslím, že jsme se sešli fajn kluci i hráči. 

Jak prožíváte pandemii?

Podle mě lidé přežívají, nežijí. Každou chvíli kontrolují zprávy, internet a dozvídají se kolik nemocných přibylo, kolik umřelo, co se zruší, co se zakáže. Snad se opatření za chvíli zmírní a my budeme moct chodit zase do školy, na hokej a podobně.

Máte jako Slovák problémy s dojížděním?

Problémy vyloženě ne, měl jsem ale komplikace. Jelikož jsem student, můžu zatím normálně cestovat. Když jsem chtěl odjet domů, tak se mě ptali, kam jedu a na jak dlouho. Kontrolovali mě také na hranicích, s tím se ale musí samozřejmě počítat.

Co je váš největší životní úspěch?

Moje úžasná přítelkyně. Samozřejmě je chytrá a hezká, to k tomu patří. Je mou první a doufám, že i poslední. Cesta k ní byla trošku složitější, ale nic, co by odhodlání a vytrvalost nezvládla. Když si člověk řekne, že něco chce, tak si za tím jde. I když to občas není moc lehké.

Myslíte si, že hokej a věrnost jdou dohromady?

O tom by se dala napsat velmi, ale velmi dlouhá kniha. Každopádně si myslím, že jak jsou věrní chlapi, co nehrají hokej, tak jsou i hokejisti, co jsou věrní. A naopak. Já vyrůstal v malém městě a že bychom s kluky chodili a volali: „Hej hej, já hraji hokej, pojďte sem!“, to nikdy. Nevím, jak hráči fungují jinde, ale my holky na to, že hrajeme hokej, netahali.

Oddanost, vytrvalost a pracovitost jsou hodnoty z kodexu kavalíra. Ztotožňujete se s nimi?

Určitě. Pracovitý jsem ve škole, hokeji i osobním životě. Snažím se na sobě makat, posouvat se dál a jít za svými cíli. Například bych chtěl jednou mít rodinu s mojí současnou přítelkyní a práci, co mě bude naplňovat do té míry, že nebudu odpočítávat dny do důchodu. Projektovat stavby, přenášet myšlenky na papír a zároveň je i realizovat, abych mohl říct: „Tohle jsem vymyslel a postavil, je to moje dílo.“

A co se týče vytrvalosti?

Také, moje přítelkyně by mohla vyprávět. Když si nebudete jistí, klidně se jí zeptejte a ona vám to potvrdí. Vytrvalý, „tož“ to já jsem.

Kdo je váš největší vzor?

Určitě můj táta, který je už několik let na vše sám.

Co se stalo?

Mamka před sedmi lety zemřela na rakovinu.

Jak jste se s tím vyrovnávali?

Brácha byl ve věku, kdy si těžkou situaci příliš neuvědomoval, ale mně bylo třináct a už jsem to vnímal. Když člověk vidí rodinu, jak je smutná, snaží se být silný a ukázat jim, že to zvládne. Potlačování pocitů si však vybralo svoji daň a občas si ji vybírá dodnes. Jsou období, kdy mám pochmurné myšlenky, cítím se blbě a nevím proč. Jen vím, že je něco špatně. Ale jak jsem říkal, táta to zvládl výborně a já ho strašně obdivuji. Aby se chlap ze dne na den naučil vařit a uklízet a pokračoval v životě dál není norma. Není to snadné a ne všichni to zvládnou. Jsem rád, že ho to nezlomilo.

Myslíte si, že i tahle zkušenost vás v určitém pohledu posunula dopředu?

Je možné, že abych tátovi situaci ulehčil, snažil jsem se dřív dospět a myslet jako o pár roků starší člověk.

Měl jste se na koho obrátit?

Ano, hlavně na kamarády a potom na přítelkyni. Neviděl jsem důvod, abych vyhledal odborníka. Někdy mám až moc racionální myšlení a co by mi řekl bych možná bral jako žvásty. Může mít školu, zkušenosti, ale pořád neví, kdo jsem, co jsem a odkud jsem. Neviděl jsem smysl v tom mu platit za to, abych hodinu vyprávěl a on mi na konci řekl několik vět. Každopádně jsem se s tím už vyrovnal.

Klára Stráská