Nouzový stav pro mě byl očista. Srovnal jsem si priority a dospěl emočně i psychicky, hlásá bek Filip Sabol

Slovenský rodák, odchovanec Warriors Brno, sběratel bot, odpůrce sociálních sítí, vedoucí čerpací stanice a budoucí rentiér. Čtyřiadvacetiletý obránce s mnoha zájmy Filip Sabol si před oblečením červeného dresu VUT Cavaliers Brno vyzkoušel mimo českých stadionů také zahraniční angažmá, když tři roky nastupoval ve druhé slovenské lize za HC Sabinov. Přestože další cenná posila kavalírů využívá volný čas naplno, nouzový stav jeho entusiasmus nijak neutlumil. „Došlo mi, že jsem úžasný, takže chci sám se sebou trávit víc času,“ směje se Sabol.

Kromě hokeje se zajímáte také o módu, hlavně o obuv. Kolik párů čítá váš botník?

Zatím je to číslo pořád dvojciferné, ale přesný počet netuším. Tenisky sbírám od třinácti let. Vždy jsem chtěl mít hlavně hezké boty, jaké jsem měl oblečení mi bylo jedno. Pak mi došlo, že musím řešit i zbytek, abych nevypadal jako vandrák. (smích)

Jak jste se ke sběratelství dostal?

Skrz basketbal a Michaela Jordana. Jordany byly mé první sběratelské tenisky, pak se to rozjelo. Kvůli hokeji jsem býval často zraněný a hodně peněz z pojistky jsem utrácel za boty. Týdně jsem si kupoval jedny za pětku. Teď už to tolik neprožívám. Když jsem začínal, bylo méně sběratelů a věděli, proč boty chtějí, jaká je za teniskami historie a jaký člověk. Teď vládne konzumní společnost. Lidé si kousky kupují jen proto, že je vidí na někom jiném slavném a že jsou drahé. Sběratelských kusů je pořád stejné množství, ale sběratelé jako takoví se k nim už nedostanou.

Jaký je váš nejlepší sběratelský kus?

To je těžké říct, ke každému páru mám citovou vazbu. Ale vypíchl bych asi páry od amerického hudebního umělce Kanyeho Westa, kolaboraci Jordan x OFF-White a určitě tenisky od různých basketbalistů - LeBrona Jamese, Kevina Duranta a samozřejmě Michaela Jordana.

Zkusil jste někdy i modeling jako spoluhráč Gombarčík?

Víckrát mi už nabízeli focení oblečení. Jednou jsem měl fotit lookbook pro novou holandskou značku. Oblečení měli pěkné, ale focení není nic pro mě, tak jsem s poděkováním odmítl. 

S hokejem jste začínal ve Warriors Brno, od jednadvaceti jste hrál tři roky na Slovensku. Co vás vedlo k návratu do rodné země?

Primárně jsem se odstěhoval kvůli studiu, ne angažmá. Ve starším dorostu jsem zjistil, že hokej není na celý život, takže jsem se zaměřil víc na studium. Po gymplu jsem se rozhodoval co dál. Chodil jsem na jazykovku, potom na ekonomku. Nic mě ale nebavilo, přestalo mě bavit i Brno, navíc jsem neměl kde hrát. Rozhodl jsem se pro Slovensko, kde jsem se narodil a přihlásil se na univerzitu v Košicích.

Většina slovenských studentů naopak upřednostňuje vysoké školy v České republice. Proč jste se rozhodl pro slovenskou univerzitu?

To je pravda, jsem jediný exemplář, kdo se vrátil zpátky na Slovensko. Všichni z toho byli hotoví a ptali se, co tu dělám. Říkal jsem, že mám rád klid, a ne rušná města.

Po absolvování oboru Sport a rekreace jste se vrátil zpátky do České republiky a navazující magisterské studium začal studovat na univerzitě Palackého v Olomouci. Proč jste zkusil try-out u kavalírů, a ne u HC UP Olomouc?

Kavalíři pro mě byli jasná volba. Byt mám v Brně, studium v podzimním semestru je distanční a například s Malbou (Jan Malíř po.red.), Gombou (Michal Gombarčík poz.red.) a Matoušem (Matouš Stupka poz.red.) jsem dříve hrál, pod Šoukym (Ladislav Šoukal poz.red.) trénoval. Byl to tedy pro mě návrat do starého týmu jen s pár novými tvářemi.

Až distanční výuka skončí, zůstanete u kavalírů?

Určitě bych chtěl, studium si dám kombinovaně. V Brně mám práci, zařizuji si byt, takže by pro mě bylo lepší zůstat u kavalírů. Ještě když jsme tak super parta. (úsměv)

Hned v prvním zápase základní části proti Black Dogs Budweis jste se zranil. Popíšete, jak se to stalo?

Rozehrával jsem puk, byl jsem v pohybu, kdy jsem stál na jedné noze. Nevšiml jsem si, že za mnou je borec, který mě trefil a já si při snaze nějak ustát ten souboj utrhl jeden svalový snopec hamstringu.

Kdy budete moct zase trénovat?

Minulý týden jsem už mohl odhodit berle, jsem rád, bylo to pro mě utrpení. Čekají mě ještě tři týdny rehabilitací, každý den chodím na kryo, aby by mi nohu zchladili, mám speciální kraťasy, aby byla stažená. Chci být co nejdřív na ledě. Situace ohledně koronaviru mi pomáhá, že tolik nezameškám. Myslím si ale, že budu dřív fit, než začne sezóna. (smích)

Jaký má na vás vliv nouzový stav?

První vlnu jsem strávil sám zavřený na penzionu u strejdy. Byla to pro mě očista. Pracoval jsem na bakalářce, začal jsem obchodovat na burze a podobně. Nouzový stav pro mě nebyl nic skličujícího, nic, co by mě odrovnalo. Mám rád samotu, takže jsem byl naopak spokojený. Málokdo tomu ale rozumí.

Pokud máte rád samotu, proč jste se rozhodl pro týmový sport?

Neměl jsem to tak od mala. Až kolem dvacítky jsem zjistil, že mám období, kdy jsem radši sám, kdy je to pro mě lepší. Došlo mi, že jsem úžasný, takže chci sám se sebou trávit víc času. (smích)

Posunula vás krize nějakým způsobem v životě?

Určitě ano. Když jsem o samotě, hodně přemýšlím, a to mě posouvá dál. Sumarizuji, co jsem udělal špatně, co dobře, co by se dalo udělat jinak. Jsem hodně spontánní člověk, takže o budoucnosti tolik nepřemýšlím. Ráno vstanu a rozhodnu se, co budu dělat. Žiji, jako bych měl dnes umřít. Neplánuji do budoucna. Čas, když jsem sám, využívám naplno a nenudím se.

Co jste si třeba uvědomil?

Srovnal jsem si priority a dospěl emočně i psychicky. Někam se zavřít a zjistit, co od života člověk chce a jak si ho nastaví a bude v něm pokračovat dál je určitě prospěšné, měl by si to vyzkoušet každý.

Jaké jsou vaše priority?

Dokončit vše, co jsem začal a naplno si užívat život. Hlavně nebýt někde zalezlý s telefonem, ale žít reálný život.

Jaký máte vztah k novým technologiím?

Nebaví mě viset na internetu, zrušil bych ho. Současná doba je hrozně povrchní. Co se děje online není skutečný život, ale lidé to nedokážou rozeznat. Kdyby nebyl internet, tak by každý řešil svůj život, ale v současné době každý řeší životy někoho jiného skrze příspěvky, co sdílí. Neuvědomují si ale, že to nemusí být pravda. Stejně tak je problém i mediální gramotnost. Všichni mají k dispozici chytré telefony a spoustu informací, ale nedokážou si je ověřovat. Potom často věří hoaxům. Zavedl bych na základních školách předmět, kde by se tohle děti učily.

Klára Stráská