Přesunout nahoru
po 23. 11. 2020, 17:00
HCUP
NWU
po 23. 11. 2020, 17:45
BDB
RUP
po 23. 11. 2020, 18:00
UKP
ENG
po 23. 11. 2020, 19:00
BOO
CAV
st 25. 11. 2020, 20:00
MUNI
AKA
po 30. 11. 2020, 18:00
NWU
MUNI
po 30. 11. 2020, 19:00
BOO
AKA
po 30. 11. 2020, 19:30
RUP
ENG
st 2. 12. 2020, 19:40
CAV
BDB
ne 6. 12. 2020, 10:45
UKP
HCUP
po 7. 12. 2020, 17:00
HCUP
RUP
po 7. 12. 2020, 17:45
BDB
NWU
st 9. 12. 2020, 19:00
AKA
CAV
st 9. 12. 2020, 20:00
MUNI
ENG
ne 13. 12. 2020, 10:45
UKP
BOO

Otevřel jsem kapsičku a pas nikde, vzpomíná na přílet do Kanady kavalírský útočník Ervin Halász

Ještě minulou sezónu hrál druhou nejvyšší soutěž na Slovensku, letos se stal novou posilou univerzitního týmu VUT Cavaliers Brno. Kromě toho má útočník Ervin Halász dvouletou zkušenost i z kanadské GMHL. V rozhovoru se rozpovídal mimo jiné i o tom, jak se srovnal s tamním agresivním způsobem hry. „Měl jsem pocit, že hráči se často radují víc z toho, že někoho zraní, než když dají gól,“ uvedl na konto kanadského hokeje.

Odkud pocházejí vaši rodiče?

Mamka je Rusínka. To je taková menšina na severu východního Slovenska. Jsou pravoslavní, něco jako Rusové. Oproti ostatním Slovákům mají trošku jiné tradice, například slaví Vánoce až v lednu.

Takže jste jako malý oslavoval Vánoce v lednu?

Máma už od toho upustila, navíc táta je Maďar, takže jsme Vánoce slavili normálně 24. prosince.

Považujete se více za Maďara nebo Rusína?

Jsem takový dost smíchaný, ale jsem Slovák. Narodil jsem se v Košicích.

Takže jste „východniar“.

Přesně tak.

Jak byste tuto skupinu lidí charakterizoval?

Naprostí šílenci. Rádi se baví, neřeší zbytečnosti.

Na Slovensku jsou „východniari“ často terčem vtipů. Čím to je?

Obyvatelé jsou tu chudší než na západě. Ale tolik lidí se tu nehoní za co největšími penězi, nechtějí být co nejbohatší. Lidé tady prostě žijí.

Na svůj původ jste tedy pyšný.

Rozhodně si myslím, že je to benefit. Mám pocit, že lidé ze západu občas moc řeší, jak vypadají, jak působí, chtějí dávat všem najevo „jsem frajer, mám peníze“. Tady na východě jsou možná lidé jednodušší, ale umí se bavit a užívat si život.

Ani při působení ve Spišské Nové Vsi jste kvůli původu neměl problémy?

To je pořád ještě východ. A navíc tam jsou ještě větší šílenci než v Košicích.

Nová Ves byla vaším posledním týmem před ULLH. Kde jste hrál předtím?

Dvě sezóny jsem odehrál za Parry Sound Islanders v Kanadě. 

Jak jste se k takové příležitosti dostal?

Byl jsem pozvaný na kemp, který se konal v Česku. Majitel Islanders je Čech a přijel si tam vybrat pár hráčů. Já jsem se ukázal v dobrém světle, a tak se mi splnil sen a mohl jsem jet hrát do Kanady.

Jaký byl život v Ontariu?

Opravdu sladký. Příroda v Kanadě se se Slovenskem nebo Českem nedá srovnávat. Zimy tam byly neskutečné, dva měsíce vkuse sněžilo, všude pětimetrové závěje. Nedá se to slovy vůbec popsat.

Bydlel jste s někým z těch, které jste znal už z kempu v Česku?

Ne. Druhý rok jsem měl jako spolubydlícího Švýcara, první rok jsem bydlel s klukem z Kalifornie. Ten mi trošku připomínal Charlieho Sheena. Každý večer si před spaním musel dát vodku s džusem. A jednou třeba zaplácnul půl ledničky gumovými medvídky naloženými do vodky, jeho oblíbená sladkost. Celkově to s ním bylo docela divoké. A to byl přitom náš kapitán.

Takový život mohl být docela finančně náročný.

Od majitele klubu jsme měli všichni zabezpečené ubytování i základní stravu. Jediné, co šlo z vlastních peněz, byly právě takovéto výstřelky – u mě třeba když jsem chtěl jít na „mekáč“, na kávu, do hospody. Když jsem šel na večeři a dal jsem si jedno teplé jídlo a tři piva, platil jsem sedmdesát dolarů.

Zvládal jste tyto výdaje pokrývat z peněz, které jste si vydělal hokejem?

Občas byla potřeba nějaká brigáda. Pracoval jsem například v jednom resortu, odhazoval jsem tam sníh z cest. Skvělá práce, než jsem došel na konec, nasněžilo tam nanovo. Ale zaplaceno jsem dostával.

Kdy jste do Kanady odcestoval?

Hned po maturitě.

Věnoval jste se tam i studiu?

Od začátku jsem chodil na hodiny angličtiny.

Měl jste s ní problémy?

Rozuměl jsem dobře, ale měl jsem velký problém se vykoktat, jak co říct, aby to dávalo smysl. Třeba zrovna začátky se spolubydlícím z Kalifornie byly kouzelné. Na něco se mě zeptal a já řekl půl odpovědi anglicky a zbytek maďarsky. To na mě pak koukal jako na idiota. Ale nakonec to šlo docela rychle, asi po měsíci jsem se chytil.

Musel jste si na novinky zvykat i na ledě?

Na Slovensku se hraje techničtěji. V Kanadě je menší hřiště a hraje se tvrdý a agresivní hokej.

Vyhovovalo vám to?

Radši mám ten techničtější, moje postava za moc nestojí, jsem malý a dost hubený, líp mi jde využívat rychlost. Nevadí mi, když se hraje do těla, ale občas mi přišlo, že hráči se víc radují, když někoho zraní, než když dají gól.

Trvalo vám dlouho, než jste si na novou hru zvyknul?

Asi ano, ale to hlavně proto, že první sezónu jsem toho moc nenahrál.

Kvůli čemu?

V druhém zápase sezóny mi zlomili klíční kost, vypadl jsem na dva a půl měsíce. Potom jsem odehrál čtyři zápasy a zlomil si tutéž klíční kost podruhé. Tam už byla ale léčba rychlejší, na play-off jsem byl zpět. První rok v Kanadě prostě nebyl ideální, a to začalo už na letišti.

Čím?

Ztratil jsem pas. Večer jsem přiletěl do Kanady, na letišti mě čekal táty bratranec, který tam žije. O půlnoci mi zvoní telefon, volal manažer týmu, že se našel můj pas, a dal mi kontakt na nálezce. Myslel jsem, že je to hloupost, že pas mám celou dobu v kapsičce, kde má být. Nebyl. Otevřel jsem kapsičku a pas nikde.

Jak nálezce z vašeho pasu zjistil kontakt na manažera týmu?

V tom košíku, kde jsem nechal pas, jsem spolu s ním nechal i zvací dopis, na kterém bylo manažerovo telefonní číslo.

To jste měl ale velké štěstí.

Jo, jen jsem si tam vybral štěstí na rok dopředu a pak jsem celou sezónu seděl. (smích)

Druhá sezóna už byla lepší?

Byla, nevynechal jsem tolik zápasů, nasbíral jsem docela dost bodů.

Docela dost je možná zbytečná skromnost, posbíral jste 61 bodů v základní části.

Na základě toho si mě i vytáhl trenér do FHL. To je profesionální liga ve Spojených státech, docela na úrovni, potkal jsem se tam i s hráči z AHL, tedy druhé nejvyšší ligy. Ale tam jsem odehrál jen čtyři zápasy a na play-off jsem se vrátil k Islanders.

Play-off jste si užil?

Byla to jízda, dotáhli jsme to až do finále. Tam už jsme ale moc šancí neměli, zranilo se nám pět beků. Kolikrát bylo střídání, kde jsme na ledě měli pět útočníků. Věděli jsme před sérií, že to nedáme, ale potrápili jsme je, takže za mě úspěšná sezóna.

Přesto jste se ale rozhodl další sezónu nepokračovat. Proč?

Skončila mi dvouletá možnost přerušení na vysoké škole. Navíc v Kanadě, pokud nehraješ NHL nebo AHL, tak se nevyplatí tam zůstat. A hokej není všechno, chtěl jsem studovat.

Co jste studoval?

Sport a rekreaci v Košicích. Tam jsem si udělal bakalářský titul.

Do toho jste hrál druhou nejvyšší ligu za Spišskou Novou Ves. Jak jste to stíhal?

Ze začátku to bylo dost náročné. Trenéři mě museli uvolňovat z tréninků na hodiny. Navíc jsem na tréninky musel dojíždět skoro každý den hodinu z Košic, hodinu nazpět, absolutně neproduktivní čas. Po prvním roce na škole jsem ale začal dobře vycházet s ředitelkou.

Podporovala vás v hokeji?

Na škole nebylo tolik sportovců, co by hráli takhle vrcholově, takže chtěli podpořit alespoň těch pár, co nás tam bylo.

Univerzitní hokej v Košicích nefungoval?

Byla možnost hrát univerzitní hokej vedle v Prešově, ale to jsem nechtěl. Pořád jsem věděl, že mám na víc, nemyslel jsem si, že by mě to bavilo. Navíc ve Spišské jsem si hokejem i vydělával.

Po bakalářském titulu jste odešel do Brna. Proč?

Měl jsem tam přítelkyni, tak jsem se rozhlížel po školách, co by mě třeba zaujaly. Našel jsem program Kondiční trenér, na ten jsem se přihlásil. V mezičase jsem se s přítelkyní rozešel, ale do Brna už jsem byl přijatý, tak jsem šel.

Nelitujete toho?

Ne. Studuju na prestižní škole, navíc jsem slyšel, že Brno je super studentské město, takže teď už se jen těším, až si to budu moct na vlastní kůži zažít.

Obor Kondiční trenér studujete na Masarykově univerzitě. Proč nehrajete za HC MUNI?

Jochy (Daniel Jochman, generální manažer VUT Cavaliers Brno pozn. red.) se mnou kdysi hrával v Košicích. Tak nějak jsme o sobě věděli a když se dozvěděl, že půjdu do Brna, využil toho. Napsal mi, že by mě chtěl do týmu, že to nějak zařídí. Tak jsem řekl že jasně, známe se, rád pomůžu.

Zjišťoval jste si předem nějaké informace o kavalírech?

Kamarádi mi říkali, že kavalíři nehráli moc dobře, že byli v minulé sezóně poslední. Ale řekl jsem si každá sezóna je jiná, můžou přijít noví hráči, všechno může vypadat jinak.

Co na tým říkáte po prvních zkušenostech?

Hodnotí se to těžko, jsem zvyklý na úplně jinou úroveň. Upřímně, první trénink mě zklamal. To nechci vyznít namyšleně, jen ze Spišské jsem byl zvyklý na prudké rychlé nahrávky, tady mi to přijde pomalé. Ale zlepšuje se to.

Pro spoluhráče jste od začátku legenda, protože nenosíte plexi. Má to nějaký důvod?

Ve Spišské mi ho sebrali a nové si kupovat nechci, protože už je pro mě zbytečné investovat do hokeje.

Koupit nové sklo přece není nijak významná investice.

Velká není, ale mám nějaké zásady. Řekl jsem si, že do hokeje už nevrazím ani cent. Takže to nějak zvládnu bez něj.


Monika Pumprlová