Vůbec nevědí, co je holocaust, popisuje výuku dějin ve Spojených státech Josef Nutil

Ve Spojených státech Amerických strávil dva roky. V úvodní části rozhovoru zavzpomínal kavalírský obránce Josef Nutil na první rok, kdy navštěvoval v Oregonu střední školu. Popsal, jak vypadají všechny důležité středoškolské události, v čem vidí největší rozdíl mezi výukou v Česku a ve Spojených státech nebo co ho na americké střední škole nejvíc fascinovalo. „Mají neskutečné vybavení. Součástí každé školy je divadlo o velikosti pražské Hybernie,“ prozradil bek.

Americké školy ve filmech vypadají odlišně od našich - detektory kovu u vstupu, rozdělení na skupiny, šikana na chodbách. Odpovídá zobrazení realitě?

Vůbec ne. Ale možná to je proto, že ve filmech ukazují největší školy, třeba s 15 tisíci studenty. Nás bylo asi jen pět tisíc. Jediné, co těm filmům odpovídalo, byly časté tréninky chování v krizových situacích.

O jaké krizové situace se jednalo?

Třeba požár, nebo teroristický útok. Všechny učebny mají pro tyto případy dveře, které se dají otevřít jen zevnitř. Při cvičení měli všichni za úkol schovat se tak, aby nebyli v dostřelu, takže pod lavice nebo podél stěn. Některé učebny měly i další místnost bez oken, kam se vešla celá kapacita třídy.

Nebylo to pro vás stresující?

Když víš ze zpráv, co všechno se v Americe děje, tak s tím počítáš. Všichni tam jsou na to naučení, berou to jako normální věc, takže ty to prostě přijmeš.

Co vás na americké střední škole nejvíc uchvátilo?

Rozhodně divadlo. Součástí každé školy je sál o velikosti pražské Hybernie, šatny, osvětlení, všechno. Zároveň mají obrovské stadiony a tělocvičny, neskutečné vybavení.

Vyzkoušel jste si účinkování v divadle?

Na to jsem neměl vůbec čas, mou „volnočasovou aktivitou“ byl hokej. Hrál jsem sice za školu, ale všechny tréninky i zápasy byly mimo vyučovaní. Stejně tak to mají všichni ostatní sportovci, reprezentují školu, ale žádné úlevy v rámci studia jim z toho nevyplývají.

Takže sportovci nemají na amerických středních školách jednodušší život?

Vůbec ne. Musí si udržovat předepsaný studijní průměr, aby vůbec mohli za školu nastupovat, a vyučující jim rozhodně nevychází vstříc. Když se jim ale tohle daří, tak nejen že jsou favoriti, nejoblíbenější na škole, ale navíc i škola udělá vše pro to, aby se po dokončení dostali na co nejlepší univerzitu s co nejlepšími podmínkami.

Co vnímáte jako největší rozdíl oproti studiu u nás?

V Česku má každý student dané stejné předměty, které musí během studia absolvovat. V Americe jsou už střední školy na kredity a každý si víceméně vybírá předměty tak, aby se mu do budoucna hodily. Je tam zadaný počet kreditů, který musíš naplnit, ale z jakých předmětů ty kredity získáš, se rozhoduješ sám.

Jaké předměty jste si vybral vy?

Volil jsem ty lehčí. Nezáleželo mi na tom dostat se na nejlepší vysokou, věděl jsem, že školu dodělám v Česku. Měl jsem třeba počítačovou techniku, umělecké hodiny, fyzio, lehkou matematiku. A pak jsem chodil na americkou historii, abych se něco dozvěděl, a taky na světovou historii. To abych mohl porovnat, jestli se výuka shoduje s dějepisem u nás.

A shoduje?

Styl vyučování je jiný. V rámci americké historie zacházejí do neskutečných podrobností, co se jak stalo, kdo za co může, vše do nejmenších detailů. Ale světovou historii jen prolétnou. Zaujal mě jejich pohled na druhou světovou válku. Vůbec třeba nevědí, co je holocaust, nevědí nic o koncentračních táborech.

Snažil jste se své spolužáky v těchto tématech vzdělat?

Svým způsobem ano. Naše učitelka byla skvělá, zapojovala výměnné studenty do diskuzí i proto, aby ostatním rozšířili pohled na daná témata. Byla tam kromě mě ještě jedna slečna z Paříže, seděli jsme spolu. Vyučující nás vždy u evropských témat vyvolala, ptala se, zda říká všechno správně a zajímala se, jak se to vyučuje u nás.

Považujete studium střední školy v USA celkově za jednodušší než u nás?

Určitě. Ale záleží na tom, kam chceš potom pokračovat na univerzitu. Přijímací komise přihlížejí nejen k průměru, který musíš mít co nejlepší, ale i k typům předmětů, které jsi absolvoval. Můžeš získat stejné kredity z nejjednodušší Matematiky 1 i z nejtěžší Matematiky 8, ale u toho rozhodování o budoucnosti to pak má úplně jinou váhu.

K tamnímu životu na střední škole patří i akce, které u nás nemáme, například Homecoming.

Homecoming je první domácí zápas v americkém fotbale. Po skončení zápasu se celá škola sejde v tělocvičně na oslavu. Někde to mají ve formálním oblečení, u nás byl dress code cokoli v barvách naší školy. Takže jak jsme byli vystrojení na fanouškovskou tribunu, tak jsme se potom všichni sešli v tělocvičně na diskotéku.

I maturitní ples v USA probíhá jinak.

Američané tomu říkají prom night nebo prom date, je to vlastně rande. Kluk požádá holku, aby s ním šla, ale musí to udělat nějakým originálním způsobem. Já své tehdejší přítelkyni třeba vyrobil velkou ceduli. Holky si to natočí na video, zasdílejí to na Instagramu, pochlubí se. V tom páru potom přijdete na ples, je tam nějaké občerstvení, fotokoutek, tanec. Během večera se zvolí král a královna plesu a je konec.

Je to tedy o dost klidnější než maturitní plesy u nás.

Hlavně je to bez alkoholu. Na mojí prom night se nějací kluci pokusili „říznout“ punč alkoholem a přirozeně z toho pak měli velký průšvih. Ples navíc končí o půlnoci. My jsme po skončení šli ještě ke kamarádce domů, ale zase žádná divoká party. Seděli jsme asi do tří ráno u táboráku v partě kamarádů a zpívali jsme si.

Zaujala vás ještě nějaká středoškolská tradice?

Třeba začátek školního roku. Všichni studenti se sejdou v tělocvičně a probíhá seznamování s prváky. Každý ročník, od prvního po čtvrtý, má svou vlastní tribunu. Z každé tribuny se ozývá pokřik daného ročníku a snaží se být nejhlasitější ze všech. Potom začnou seznamovací hry. Nejstarší studenti dávají dobrovolníkům z řad prváků různé úkoly, všichni se dobře baví.

Zmínil jste začátek své zkušenosti se střední školou, co její konec?

Ukončení školy, graduation, to bylo úžasné. Hodně rád vzpomínám na ceremoniál, kdy jsem si šel pro diplom, a mohl jsem vyhodit tu čtvercovou čepici do vzduchu. Byla tam celá moje americká rodina.

Co vaše česká rodina, ty jste nepozval?

Nemohl jsem. Celý první rok, co jsem byl v USA, jsem měl od agentury doporučeno komunikovat s rodinou co nejméně, abych zbytečně nepoužíval češtinu a učil se anglicky.

Druhý rok už vás navštívit mohli?

Druhý rok jsem se odstěhoval do Minnesoty, a tam už bylo všechno jinak.

Monika Pumprlová

O tuhých zimách v Minnesotě, rodinných oslavách nejvýznamnějších svátků či americkém fotbale se dočtete více v druhé části rozhovoru příští týden.