Přesunout nahoru
út 23. 2. 2021, 08:00
BOO
MUNI
st 24. 2. 2021, 08:00
CAV
ENG
ne 28. 2. 2021, 08:00
UKP
AKA
po 1. 3. 2021, 08:00
NWU
HCUP
po 1. 3. 2021, 08:00
ENG
UKP
po 1. 3. 2021, 08:00
RUP
BDB
st 3. 3. 2021, 08:00
CAV
BOO
st 3. 3. 2021, 08:00
AKA
MUNI

Sestra je přesvědčená, že jsem u kavalírů, abych si našla manžela, směje se redaktorka Monika Pumprlová

Jejím vysněným povoláním je podílet se na marketingu britského Liverpoolu. Věří, že zkušenosti získané u off-ice týmu VUT Cavaliers Brno ji posunou blíž k cíli. Studentka Mediálních studií a žurnalistiky Monika Pumprlová působí u brněnského univerzitního hokejového týmu již tři roky. Náplní její práce je přitom propagace klubu, zejména tvorba videí a pozápasových rozhovorů s hráči. Pohybovat se v převážně mužském kolektivu jí problémy nedělá, už odmala je totiž upřednostňovala. „Ženy mají sklony se hodně pomlouvat, já mám radši přímé jednání, kdy si věci narovinu vyříkáme. Kavalíři jsou navíc inteligentní, a ne „gumy“, jak občas sportovci dokážou být, takže se mi s nimi pracuje dobře,“ konstatuje Pumprlová.

Kdy vám došlo, že se chcete věnovat sportovní žurnalistice?

O Vánocích maturitního ročníku, kdy k nám na střední přijel tehdejší trenér fotbalové reprezentace Pavel Vrba. Vedení školy rozhodlo, že na debatu s ním uvolní všechny chlapce z vyššího gymnázia. Nikoho nenapadlo, že by téma mohlo zajímat i ženu. Já jsem se ale schůzky chtěla zúčastnit, a tak jsem šla za ředitelem a řekla, že když mi dá povolení, napíšu článek do místního tisku. Díky tomu jsem se tam dostala, a navíc jsem získala deset minut s trenérem pro nabrání rozhovoru. Zjistila jsem, že mě baví povídat si se zajímavými osobnostmi sportu a že by se mi to v životě mohlo hodit.

Díky této debatě jste se rozhodla studovat žurnalistiku?

Ano. Před tím mě ani nenapadlo, že existuje obor žurnalistika. Hodně dlouho jsem neměla jasno v tom, co bych chtěla studovat a všichni mluvili jen o studiu medicíny, práv a podobně. Mě se nic z toho netýkalo a žurnalistika mě napadla až po debatě. Zapnula jsem internet, zjistila, kde se dá studovat a přihlásila se na všechny školy s tímto zaměřením.

V září jste složila bakalářské státní zkoušky z dvouoboru Mediální studia a žurnalistika-Anglický jazyk. Málokdo ale ví, že jste před angličtinou ještě studovala politologii. Proč jste nakonec upřednostnila cizí jazyk?

Politologie jsem nechala, protože první zkouškové období na vysoké škole jsem probrečela. Kvůli oboru byla má první známka na univerzitě F, což mi hodně snížilo sebevědomí. Říkala jsem si, že kdybych se znovu měla učit předměty z politologie na státnice, pravděpodobně se nedožiji moc vysokého věku. (smích)

Proč jste ji tedy v první řadě začala studovat?

Obor mě nadchl proto, že ji vyučují skvělí lidé, kteří jsou do oboru zapálení a věřím, že když je člověk fanoušek politologie, na této škole se vybrousí. Já jsem ale politiku nikdy moc neprožívala, přišla mi jen jako chytré řešení k oboru žurnalistiky, protože v novinách se o ní nejvíc píše. Myslela jsem si, že mě politologie nakonec chytne, ale nechytla.

Co byla pro vás poslední kapka?

Asi výše zmíněná první zkouška. (smích) Měla jsem zapsané Moderní politické dějiny a myslela si, že mám nejdokonalejší zápisky a když se je naučím slovo od slova, tak se přece nemůže stát, že se v testu objeví témata, která bych neznala. Mezi pěti otevřenými otázkami se objevily rovnou tři. (smích) Zkouškové jsem dodělala se známkami: F, D, B a E z Úvodu do politologie. I předmět, který měl být úplným základem, jsem skoro nezvládla a tehdy jsem si řekla, že buď jsem úplně hloupá, nebo politika vážně není pro mě. Věděla jsem, že ještě pořád mám možnost si obor rozmyslet, a tak jsem ho změnila.

Angličtina vám už ale šla o poznání lépe?

Na Angličtině byl nejtěžší první rok, potom už šlo studium hladce, jen jsem si musela zvyknout na jiný systém. Na Politologii byly předměty za čtyři, šest kreditů a na Angličtině za maximálně dva. Všechno byly semináře, takže jsem i musela začít chodit do školy. (smích) Dva semestry byly vyhazovací, museli jsme se učit velké množství slovíček, a to i takových, které moc nedávaly smysl. Například jsme měli tři různé termíny pro kolík v oblasti sportu. Kolík štafetový, kroketový a špunt na kopačkách. Každý měl jiný anglický termín. Ke každému tématu se přitom vázalo asi tři tisíce slovíček. Od druhého ročníku už to naštěstí nebyl takový dril. Učitele nezajímalo, jestli umíš všechny slovíčka, ale jak je umíš použít. Také zkoušky byly praktičtější.

Co si vaši známí myslí o tom, že se pohybujete v hokejovém prostředí?

Sestra je pořád přesvědčená, že jsem u kavalírů, abych si našla manžela. Proč jinak bych dobrovolně trávila svůj volný čas tím, že bych se věnovala kolektivnímu sportu? Vždy, když kouká na nějaké naše video, tak mi potom napíše: „Tenhle je pěkný, toho sbal!“ Kamarádi jsou rádi, že jsem u týmu. Mají alespoň téma k hovoru, protože moc nevyhráváme. Vždy jsou hrozně nadšení, když mi to můžou připomenout. (smích)

Jaký na to mají názor vaši rodiče?

S tátou si můžu o hokeji rozumně popovídat. Zajímá se o to, jak se nám daří během sezóny a sem tam přijede na utkání. Je skvělé, že se po zápasech můžeme pobavit, který hráč zahrál dobře, který špatně. Máma na druhou stranu zastává podobný názor jako sestra. Mluví o zápasech ve stylu, že jeden hráč byl hezky vysoký a další, když si sundal helmu a rozpustil vlasy, tak celá tribuna plná žen povzdechla. (smích)

Proslýchá se, že vás táta vychovával trochu jako chlapce. Proč?

Nebylo to ani tak tím, že by chtěl, ale spíš mně bylo líto, že jeho kamarádi mají syny, se kterými se koukají na fotbal, chodí na zápasy, na pivo, hrají tenis a vedou je ke sportům. Můj táta neměl nikoho, s kým by tohle mohl sdílet, jako chlap si samozřejmě přál syna, bohužel se mu nepoštěstilo a měl dvě dcery. Sestra se k tomu neměla, tak jsem si řekla, že s ním sem tam kouknu na fotbal a půjdu si zahrát tenis a uvidím, jestli mu to udělá radost. Nejenže byl z toho šťastný, ale ještě mě to hodně chytlo a od té doby jsme mu suplovala syna. Nějak mi to zůstalo. (smích)

Pár hráčů z týmu vás také považuje spíše za kluka než holku. Jaký z toho máte pocit?

U kavalírů to není poprvé, co mě kluci považovali spíš za kluka. Nepůsobím úplně žensky, ale je to součást mé osobnosti a zvykla jsem si na to. Tím spíš, že tuším, z čeho podobné řeči pramení.

Z čeho?

Budu znít hrozně stereotypizovaně, ale říká se, že koukání na fotbal je chlapský koníček a výčepní bývají většinou chlapi. Také ráda nosím tepláky a vytahané mikiny s kapucí a nemám moc kamarádek. Vždy jsme si víc rozuměla s chlapy, chodila jsem spíš na pánské jízdy než na dámské. Ráda poslouchám muziku, co většina holek neposlouchá, jako třeba Řezníka. Právě z hudebního vkusu často pramení, že mi někdo řekne: „Ty nejsi ženská.“ Ve většině případů jsou ale určité situace a narážky spíš vtipné, než aby mě uráželi.

Takže se cítíte v převážně mužském kolektivu komfortně?

Víc než v převážně ženském. S ženami si většinou moc nerozumím. Už odmala jsem vyhledávala spíš společnost chlapců než dívek. V klučičím kolektivu je to jednodušší. Ženy mají sklony se hodně pomlouvat, já mám radši přímé jednání, kdy si věci narovinu vyříkáme.

U kavalírů jste s kolektivem spokojená?

Ano, kdyby ne, tak už u nich dávno nejsem. Už jsem měla možnost bavit se s jinými sportovci a je krásné vidět, že kavalíři jsou opravdu chytří a ne „gumy“, jak občas sportovci dokážou být. Mají přehled o světě, většina z nich je na nějaké inteligenční úrovni a dá se s nimi normálně bavit.

Jaký zážitek s kavalíry vám nejvíc utkvěl v paměti?

V den, kdy jsem měla narozeniny, mi hráči řekli, ať přijdu do kabiny a tam jsem dostala hobla. To od nich bylo opravdu pěkné. (úsměv) Stejně tak všechny propagační akce jsou super. Dostaneš se na události, na které by ses jinak nepodívala, a navíc jsi na nich s lidmi, které znáš a máš ráda. Stejně tak mě baví i výjezdy. Člověk má šanci si s lidmi popovídat a zjistit o nich něco víc.

Jak se vám s kavalíry pracuje?

Dobře, i když to vždy není jednoduché. Ne všichni hráči jsou do univerzitního hokeje a jeho propagace tak zapálení, jako jsem já a myslí si, že stačí odvést výkon na ledě. Neuvědomují si ale, že když už výkon není takový, jaký by měl být, tak by aspoň mohli pomáhat s jinou formou propagace. To, že prohrávají, jim fanoušky nepřinese, takže my jako off-ice tým se to snažíme dělat jinými způsoby: já třeba natáčím videa. Samozřejmě jsou u týmu i hráči s kterými se dá počítat vždy a ve všem. (úsměv)

Kromě natáčení videí máte na starosti také pozápasové rozhovory. Stalo se vám někdy, že by hokejista nedokázal odpovědět na otázku?

Nikdy, ale stalo se mi, že odpovídali špatně. (smích) Největší favorit je Albert Groma, se kterým jsem dělala rozhovor po zápase, při kterém jsem neměla čas, abych si nachystala otázky. Pracovala jsem za pochodu a na první dobrou se zeptala: „Jak byste ohodnotil výkon v dnešním zápase?“. Doufala jsem, že během doby, co bude odpovídat, vymyslím nějaké další otázky nebo na jeho odpověď navážu, Albert mi ale plány rychle překazil. Řekl jen: „Bez gólu nevyhrajeme.“ Byl to jeden z nejhorších rozhovorů, co jsem vedla. Nebyla jsem připravená a on nespolupracoval. (smích)

Máte nějaké další špatné zkušenosti?

Párkrát se mi stalo, že hráči odpovídali na něco jiného, než jsem se jich ptala, například Tomáš Vochozka z Black Dogs Budweis. Na otázku: „Vstřelil jste gól už po 17 vteřinách hry. Jak se vám to povedlo?“, odpověděl: „Gól padl někdy mezi patnáctou a dvacátou vteřinou zápasu.“ (smích) Jednou jsem také při rozhovoru zapomněla na jméno hráče, znala jsem ho jen jako Řezníčka nebo Puyola, takže ve chvíli, kdy mělo přijít na řadu jeho křestní jméno, jsem zatuhla a natáčeli jsme znovu.

Sledujete pozápasové rozhovory i ostatních týmů?

Ano. Myslím si, že do pozápasových rozhovorů z celé ligy dávám nejvíc, že jsem schopná vymyslet i originálnější otázky než: „Co říkáte na dnešní zápas?“, tomu se většinou snažím vyvarovat. Je ale pravda, že díky otázce se hráči mohou rozpovídat, takže chápu, že po ní někteří sahají. Domnívám se každopádně, že naše rozhovory bývají rozmanitější, a navíc se hráči kvůli nim necítí po prohraném zápase ještě o to hůř. Například náš útočník Ondra Dlouhý mi často říká, že bych si ho měla vytáhnout k rozhovoru.

Proč?

Z venkovních zápasů má špatné zkušenosti a moje rozhovory se mu asi líbí. Jenže vybrat si kapitána nebo zlatou helmu je prvoplánové a dělá to každý. Ondra navíc v letošní sezoně zastává obě role, takže už nikdo ze soupeřů nebude nikdy dělat rozhovor s nikým jiným. Tím pádem nemůže počítat, že bych si ho k rozhovoru vytáhla, nebudu se opičit. (smích)

Takže Ondra Dlouhý se cítí dobře ve světle reflektorů?

Určitě. (smích) Každopádně jsem ráda, že je v týmu dost kluků, kterým nevadí, že stojí před kamerou. Vím, že když se něco děje a potřebuji někoho do videa, můžu s nimi počítat. Spousta takových už z kádru kvůli práci odešla, naštěstí ale máme dost posil, které je v tomhle ohledu skvěle nahradí. (úsměv)

Myslíte si, že vám působení u kavalíru do budoucna pomůže ve shánění práce v oboru?

Ano. Kavalíři se mi určitě budou úžasně vyjímat v životopise, až se budu hlásit na pohovor do marketingu Liverpoolu.


Klára Stráská