Když řidiči při kontrole stáhli okénko na pět centimetrů a dožadovali se, ať se postavíme dva metry od nich, bylo těžké udržet klid, líčí kavalírští vojáci Dlouhý a Plitko

Kdo trávil tvrdý lockdown v Brně, mohl v autě třeba na ulici Heršpická nebo Olomoucká zahlédnout dva kavalíry na netradičním postu. Kapitána Ondřeje Dlouhého a letošní posilu Daniela Plitka totiž jako studenty Univerzity obrany (UNOB) neminula pracovní povinnost. Od 8. března studenti prvního až čtvrtého ročníku UNOB nasadili reflexní vesty a s policisty se vydali do ulic kontrolovat dodržování protiepidemických opatření. „Většinou jsme řidiče zastavovali namátkově. Stojíš a auto jede nějakou rychlostí, takže ani nestihneš zaregistrovat, jestli má pražskou nebo plzeňskou SPZ a jestli sedí za volantem žena nebo chlap,“ popisuje Dlouhý.

Jak vypadal váš pracovní den, když jste dostali za úkol kontrolování okresů?

Ondřej Dlouhý: Spolu s osmi dalšími vojáky a stálou posádkou policie jsem dostal za úkol kontrolovat sever Brna. Ve čtyři ráno jsme měli nástup, fasovali jsme zbraně a potom nás začali rozvážet na jednotlivá obvodní oddělení. Před šestou jsme už vyráželi do terénu: dva vojáci s policisty jeli na stanoviště u silnice a jedna skupina měla motohlídku. Čtyři vojáci zůstali na služebně a byli po ruce, kdyby bylo něco potřeba, například obchůzky nebo kontroly. Po šesti hodinách se skupiny zase prohodily, takže jsme si vyzkoušeli všechno.

Daniel Plitko: My to měli podobně, kontroloval jsem v centru Brna. Po pár hodinách jsme se na stanovištích střídali, jen k motohlídce jsem se nedostal.

V čem spočívala motohlídka?

Ondřej Dlouhý: Jezdili jsme s policisty autem po městě, kontrolovali dodržování protiepidemických opatření jako nošení roušek a řešili i oznámení od lidí.

Jak vás na kontrolování lockdownu připravili?

Ondřej Dlouhý: Po příjezdu jsme měli ve škole střelby, protože zbraně jsme nosili při kontrolách u sebe. Následovalo poučení od policistů, co můžeme a nemůžeme dělat. Ukázali nám také jak zadávat údaje o řidiči do lustrovačky.

Daniel Plitko: Poté jsme už šli do terénu, kde nám na místě ukazovali, jak zastavovat auta. „Zvedneš, ukážeš, počkáš až si tam zajede. Obejdeš auto, zaklepeš a víš co máš říkat?“ „Ne.“ „Tak já ti to ukážu. Chápeš?“ „Ano.“ „No tak tady máš paličku a běž zastavovat.“ A šel jsem. (smích)

Mohli jste jako vojáci rozdávat pokuty?

Ondřej Dlouhý: Když u nás stáli policisté, tak jsme mohli auta zastavovat i kontrolovat, stačilo ale, aby si odběhli třeba na benzínku na toaletu a nemohli jsme nic, museli jsme počkat, až se vrátí.

Lockdown jste oba trávili doma, tedy ve Strakonicích a Třinci. Jak to, že jste po vyhlášení pracovní povinnosti jeli přes celou republiku kontrolovat okresy do Brna?

Ondřej Dlouhý: Měli jsme to prostě jako výkon služby. Jsem sice ze Strakonic, ale ve městě je stálá vojenská posádka, tak bychom se jim do toho jen zbytečně míchali.

Daniel Plitko: Já si myslel, že budu kontrolovat v místě bydliště, nakonec to tak ale nedopadlo.

Při cestě do Brna jste neměli žádné problémy s tím, že by vás někdo zastavil?

Ondřej Dlouhý: Řekli nám, že žádný formulář s sebou ani mít nemusíme, stačí nám služební průkaz. Já si sice pro jistotu nechal vytisknout i čestné prohlášení, to ale nakonec nebylo potřeba. Jel jsem autobusem a ten nikdo nezastavoval ani nekontroloval.

Daniel Plitko: Já jel do Brna v neděli, tehdy mě také nikdo nezastavil, ale když jsem se vracel, tak mě chytili na hranicích. Řekl jsem, že jsem pomáhal v Brně, ukázal jim vojenskou knížku, připravený jsem měl i občanský průkaz a prohlášení, a dobrý, mohl jsem pokračovat.

Brali kontrolování vážněji policisté nebo vojáci?

Ondřej Dlouhý: V době, kdy jsme kontrolovali, musela policejní služebna kromě kontrol okresů a protiepidemických opatření i dál normálně fungovat. Do terénu s námi tedy šli policisté, kteří za normálních okolností seděli v kancelářích a řešili přestupky. Myslím si, že jsme nařízení brali o trochu vážněji než oni, ale samozřejmě to bylo člověk od člověka.

Daniel Plitko: Pro policisty to byla práce navíc, ale byli féroví. Snažili se být vůči lidem chápaví, dokázali se vžít do jejich situace.

Měli jste daný nějaký limit, kolik aut denně musíte zastavit?

Daniel Plitko: Žádný policista neměl daný limit, kolik aut musí zastavit. Kontrolovali jsme namátkově podle nálady a jak jsme byli motivovaní. Záleželo také na čase, kdy jsme u silnice stáli. Dopoledne jsme zastavili třeba šedesát aut, odpoledne sedmdesát až osmdesát. Někdy jsme stavěli skoro každého řidiče, občas i tři najednou.

Ondřej Dlouhý: My jsme za to dopoledne měli třeba sedmdesát zastavení. Na hodinu vycházelo přibližně deset, dvanáct aut. Při kontrole jsme zadávali informace o řidiči a SPZ do lustrovačky, přičemž nám to vyhazovalo různé údaje, jestli má člověk platné pojištění a další informace. I tohle počet zastavených aut samozřejmě ovlivnilo.

Na co jste se při zastavování zaměřovali?

Ondřej Dlouhý: Většinou jsme řidiče zastavovali namátkově. Stojíš a auto jede nějakou rychlostí, takže ani nestihneš zaregistrovat, jestli má pražskou nebo plzeňskou SPZ a jestli sedí za volantem žena nebo chlap.

Jak na vás reagovali řidiči, když jste je kontrolovali?

Ondřej Dlouhý: Myslím si, že z devadesáti procent byli lidé v pohodě. Chápali, že jsou určitá nařízení a že se kontrolovat musí. Osm procent lidí bylo nepříjemných, když jsme je třeba zastavili ráno a oni chvátali do práce. Kontrola přitom trvala asi jen tři, čtyři minuty. Zbylá dvě procenta byla pasivně agresivní, řidiči například stáhli okénko na pět centimetrů a dožadovali se, ať se postavíme dva metry od nich. V tu chvíli jsme kontrolu nechávali na policistech, protože oni věděli, jak s nimi komunikovat, co přesně smí a nesmí. Že by byl někdo až takhle neochotný se nám ale stalo jen párkrát.

Daniel Plitko: Měl jsem to stejně. Většina lidí byla chápavá, ale také jsme měli pár případů, kdy řidiči stáhli okénko jen na pár centimetrů a byli hodně arogantní.

Bylo pro vás někdy těžké zachovat klid?

Daniel Plitko: Vzhledem k tomu, že jsme vojáci a musíme se nějakým způsobem prezentovat, tak i když jsme byli hodně naštvaní, nesměli jsme to dávat najevo. Ego, co máme v civilu, jsme dali stranou a uvědomili si, že jsme braní jinak. Situace jsme tedy řešili s klidnou hlavou a zanadávali si až potom. Někdy bylo ale vážně těžké se udržet. (smích)

Ondřej Dlouhý: Přesně. Nějaký chytrolín si tě natočí, hodí video na internet a jsi nahraný.

Daniel Plitko: Kázeňské tresty za ztrátu sebekontroly vážně nestojí.

Zažili jste při kontrolách nějaké absurdní výmluvy?

Ondřej Dlouhý: Absurdní vyloženě ne, takové klasické. Například byla za volantem žena, která nemohla najít papíry a tvrdila, že má manželovo auto.

Daniel Plitko: Já jsem zažil, že jsme chytli chlapa a chtěli po něm zelenou kartu. Měl jich celý paklík, ale všechny už byly neplatné. Zareagoval, že prý tu novou nejspíš vyhodil. Lepší hlášku jsem asi neslyšel. (smích)

Stalo se vám, že se lidé neoprávněně snažili překročit okres?

Ondřej Dlouhý: Ne. Stalo se nám, že třeba neměli vytisknuté papíry, ale formuláře měli v telefonu nebo na tabletu, což stačilo. Nikoho jsme otáčet nemuseli.

Daniel Plitko: Přesně tak, vždy měli u sebe minimálně pracovní smlouvu.

Máte i nějaké vyloženě pozitivní zkušenosti?

Ondřej Dlouhý: Stalo se nám, že kousek od kontrolního stanoviště zastavila nějaká žena, vystoupila a šla k nám. Říkali jsme si, co se děje. Informovala nás, že jí za chvíli má někdo přivézt koláčky a jestli tam může stát. Odpověděli jsme, že ano, bez problému. Říkali jsme si, že by bylo fajn, kdyby nám nějaké koláčky pak také přinesla. Za půl hodiny přišla s tácem v ruce, ať si dáme. (smích)

Daniel Plitko: I mně se stalo, že nám nějaký pár dovezl kávu a čaj, přestože jsem je před tím kontrolovali. Čaj pomáhá hodně. Hlavně když člověk mrzne ve dvou stupních na stanovišti a fouká vítr. Je vidět, že dobří lidé mezi námi pořád jsou a dokážou se vcítit do naší situace. Naštěstí takových lidí byla většina. (úsměv)

Klára Stráská