Jako novinář na MS? Splněný sen, říká hráč HC UPOL Dubovči. Hokej je ale těžší

Odmala hraje hokej, teď byl dokonce na mistrovství světa. Ovšem ne v roli hráče, ale novináře. Student žurnalistiky a hráč HC Univerzity Palackého v Olomouci Dominik Dubovči tam navíc dělal rozhovor například se dvěma hráči Česka, kteří jsou jeho kamarádi už od mládí. „Splnil jsem si tím sen!“ svěřuje se jednadvacetiletý mladík.

Přitom dlouho nebylo jisté, že do lotyšské Rigy vůbec pojede. „Byl jsem snad až pátý náhradník,“ přiznává začínající sportovní novinář, který do té doby psal pro oficiální web hokejových Pardubic.

Jaká byla vaše hlavní náplň práce na mistrovství světa v ledním hokeji?
Celkově nás tam bylo z firmy eSports.cz 14. Každý z nás měl jiný úkol, někdo byl organizátor, někdo zase dělal sociální sítě českého národního týmu. Kolegyně tam byla jako fotografka, kamarád měl na starost reportáže na kameru a další zase koordinoval provoz webu Hokej.cz. Pak tam byli i kluci, kteří dělali textové přenosy na Onlajny.com. Mezi nimi jsem byl i já. Ale zkusil jsem si i všechny ostatní věci, takže jsem také psal články a dělal reportáže pro Hokej.cz. Od všeho jsem měl něco…

Takže jste získal hodně zkušeností, když jste si zkusil více pozic.
Jo, určitě! Jsem moc rád za tuhle příležitost. Hodně mě to naučilo a více jsem poznal práci novináře. Vyzkoušel jsem si i nové věci. Třeba videotvorba pro mě byla velká neznámá, dříve jsem si to zkusil ve škole jen jednou. Tady jsem byl hozený do vody a musel jsem to naučit. Byla to velká škola.

Splnilo to vaše očekávání, jak probíhá práce novináře na vrcholové akci?
Já jsem si to moc neuvědomoval, protože samotná atmosféra mistrovství mě pohltila. Byl jsem z toho moc nadšený a nevadilo mi, že jsme měli hodně práce. Náročné jsem to čekal, ale i tak jsem si to užil. A byla dobrá zkušenost, že jsem si zkusil až takový extrém. Tohle člověka posouvá.

Foto: archiv Dominika Dubovčiho

Setkali jste se tam ještě s experty České televize – Petrem Hubáčkem nebo Davidem Pospíšilem. Jaký dojem na vás udělali?
Oba jsou skvělí: velmi příjemní a jsem rád, že jsem je mohl poznat i osobně. Jsou i mými vzory a třeba bych si někdy rád vyzkoušel jejich práci. Bylo to zajímavé setkání a oba potvrdili to, co jsem si o nich myslel předtím…

Pozvánka? Zaskočila mě, ale neváhal jsem ani sekundu

Jak se vlastně zrodilo to, že jste mohl odjet na mistrovství světa v roli novináře?
Asi týden před odjezdem to bylo teprve definitivní, že budu moct jet. Zaskočilo mě to, ale neváhal jsem ani sekundu. Přijal jsem to. Později jsem se dozvěděl, že jsem byl asi až pátý náhradník. Hodně lidí to ale z různých důvodů odmítlo. Štěstí také bylo, že se povedly získat dvě akreditace navíc, protože kvůli pandemii to bylo velmi přísné.

A co jste musel splnit?
Nemusel jsem pro to udělat skoro nic, alespoň co se týče zařizování. Jenom jsem si zašel předtím na PCR test, který mi poté byl proplacen. Ještě jsem jen oskenoval pas, vyplnil registraci, abych dostal akreditaci, a to bylo vlastně vše.

Na místě jste se pak museli testovat?
Každé tři dny. Byl to podle mě PCR test, ale ze slin. A fungovalo to díky robotovi. My jsme zadali kód do automatu, robot nám dal naši krabičku s testem a my jsme se sami otestovali. Výsledky pak byly do 12 hodin. Ještě jsme si museli stáhnout lotyšskou aplikaci, která sledovala náš pohyb. Kdybychom se dostali do kontaktu s nakaženým, tak by nás upozornila.

Vraťme se zpátky k samotnému mistrovství. Jak jste prožívali české zápasy?
Určitě jsme také fandili. Nejlepší zápas byl proti Švédsku ve skupině (Češi otočili stav z 0:2 na 4:2 v poslední třetině – pozn. red.). Dokonce dva kolegové, co psali textový přenos, tak skákali radostí místo toho, aby komentovali gól. (směje se) To byla sranda. Ono tam moc novinářů z jiných zemí nebylo, takže to ani nebylo blbé vůči ostatním. V hledišti jsme měli převahu. (usmívá se) Ale třeba některé Lotyšky, které pracovaly jako organizátorky, tak hodně fandily. Stejně tak Finové, co byli na finále.
Foto: Markéta Křížová

A co bylo největším zážitkem celého turnaje?
Že jsem mohl mluvit s budoucí jedničkou draftu (Kanaďanem Ownem Powerem – pozn. red.) Dále bylo skvělé dělat rozhovor s českou velvyslankyní (Janou Hynkovou – pozn. red.) a komentátory České televize – Petrem Hubáčkem a Davidem Pospíšilem. A nesmím zapomenout na dvojrozhovor s Matějem Blümelem a Filipem Zadinou, kteří jsou mými kamarády od mládí. S Matějem jsem dokonce nejlepší kamarád, s oběma jsem chodil do stejné třídy na základní škole a hráli jsme spolu odmala hokej. Byl to splněný sen, že jsem s nimi pak dělal rozhovor na mistrovství světa.

Takže se znáte už dost let…
My jsme si povahově rozuměli, oba mi sedli a jsou zodpovědní. Navíc nejsou nějak arogantní nebo hloupí. Mám je za rozumné kluky, co mají skvělý smysl pro humor. A moc si toho cením.

Kolikrát mě napadlo, že bych hned skočil také na led

Nemrzelo vás na jednu stranu, že jste si tam s nimi taky nemohl zahrát? Však taky ještě hrajete hokej, a to za Univerzitu Palackého v Olomouci.
Určitě, na led bych tam skočil hned. (směje se) Kolikrát mě to v zápasech i napadlo… Ale oni tam jsou zaslouženě a mě baví hokej i z druhé pozice. Jsem rád za to, co mám a taky to je super.

Co říkali oba hráči na to, že jste taky byl na MS?
Přáli mi to a byli rádi, že jsme si mohli zavolat a že z toho vznikl rozhovor. Asi byli překvapení, že jsem tam byl. Letos tam moc novinářů nemohlo být…

Myslíte, že jste to měl lehčí, abyste se tam dostal než oni?
(pousmál se) Tak hráčů bylo přes 20 a nás jen 14, takže jsem to měl těžší já. (směje se)
Rozhovor s českou velvyslankyní. Foto: Markéta Křížová

A jaká je výhoda do novinařiny, že hokej znáte i přímo z ledu?
Podle mě to je velká výhoda jak z hlediska vnímání situací nebo kontaktů. Jak hodně hokejistů znám, tak si třeba přes ně dokážu sehnat číslo i na někoho „nedostupného“ nebo slavnějšího. A také je dobré, že jak znám některé hráče, tak znám jejich povahu. Oni pak ke mně mají větší důvěru a je to velké plus.

Takže vám vyhovuje u rozhovoru, když znáte více osobně respondenta?
Třeba když jsem dělal rozhovor s Petrem Nedvědem (generální manažer české reprezentace, 15 let hrál v NHL – pozn. red.), tak jsem byl trošku více nervózní, než když jsem si zavolal s kamarády. Postupem času ale člověk zjistí, že i ti slavnější jsou úplně v pohodě, a také otevření.

V žurnalistice je většinou prostor na opravu, v hokeji ne…

Je psychicky horší novinařina, nebo hokej?
Myslím si, že hokej.

Proč?
Je rychlejší, v žurnalistice je většinou prostor na opravu, ale na ledě to tak není. V novinařině mám zodpovědnost hlavně za sebe, ale v hokeji více za tým. Kdybych udělal chybu v médiu, může to někoho poškodit, ale dá se to asi nějak napravit. Pod článkem jsem podepsaný já. Ale v zápase bych to zkazil spoluhráčům. Mentálně je hokej těžší.

A budete se po této velké zkušenosti více věnovat hokeji, nebo novinařině?
Zkouším zvládat obojí, i se školou to je dost těžké, ale dělám to, co mě baví. Nemůžu si stěžovat a vybral jsem si to sám. Hokej je moje vášeň a miluju všechno kolem něj. Když jsem šel na vysokou školu, tak bylo jasné, že hokej musím studiu uzpůsobit. Hrál jsem za Pardubice, ale tam jsem musel skončit a šel jsem hrát za univerzitu v Olomouci. Ale… Hokej mi pomáhá od školy a škola zase od hokeje. Mám to takhle už základky a jsem za to rád…

Hokej hrajete od malička, ale byl jste někdy respondentem v rozhovoru?
No, nebyl...

Takže až v novinařině vlastně premiéra.
Jo, je to tak. (usmívá se)

AUTOR: JOSEF PRÁŠEK
Foto: archiv Dominika Dubovčiho