Žiji se zhoršeným sluchem celý život. Neodradí mě, že si pár lidí myslí, že bych žurnalistiku neměla dělat, říká Michaela Nárožná

Pro většinu týmu je paní Columbovou. Většina lidí ji naživo neviděla, přesto stojí za velkou částí příspěvků na sociálních sítích a grafikou týmu VUT Cavaliers Brno. I přes zhoršený sluch dokázala Michaela Nárožná vystudovat žurnalistiku na Masarykově univerzitě a absolvovat praxi v novinách, kde ji lidé od její zamýšlené profese odrazovali. „Na stáži jsem se musela trochu víc obhajovat, jak během pohovoru, tak pak během stáže samotné. Dost mě zklamalo, jak se k některým věcem lidé z redakce postavili, ale od žurnalistiky mě neodradili. Znám své limity a slabosti a vím, že jsem schopná novinařinu dělat,“ vysvětluje Nárožná.

Proč jste se rozhodla zapojit do off-ice týmu VUT Cavaliers Brno?

K off-ice týmu jsem se dostala přes kamarádku, ještě v době, kdy ULLH jako taková neexistovala. Zaujalo mě to, protože to byla příležitost získat nějakou praxi související s žurnalistikou, což je obor, který jsem na vysoké škole v té době studovala, ale měla jsem za sebou pouze povinnou stáž v redakci. Navíc mám dost ráda hokej a říkala jsem si, že tím skloubím zkušenost s něčím, co mě opravdu baví. V neposlední řadě se mi i líbilo, že se jedná o hokej univerzitní, protože jsem do té doby netušila, že se něco takového hraje, a už dříve jsem si říkala, že by bylo fajn něco takového u nás mít.

Co vám působení dává?

Rozhodně hodně zkušeností. Nejdříve to bylo především o tom, že jsem přicházela na to, jak spravovat sociální sítě, jak co se příspěvků týče, tak z pohledu technologie. Například s Instagramem jsem v té době vůbec neuměla, není to síť, kterou bych osobně využívala. Později pak odešel tehdejší grafik, a než jsme nabrali nového, tak jsem se dostala i k tomu, že jsem začala na sítě postupně vytvářet grafiky. Pro letošní sezónu už jsem vytvořila všechny, které lze vidět na našich sociálních sítích. Což je opravdu velký skok od toho, že jsem je do té doby dělala opravdu jen příležitostně, například když někdo potřeboval plakát na akci.

Jak těžké je propagovat klub, který nepatří mezi nejlepší v tabulce?

Rozhodně se naučíte hodně různých výrazů, kterými napsat, „škoda, prohráli jsme“ (smích). Není to samozřejmě úplně ideální, protože člověk chce, aby se těm klukům dařilo, aby se dostali do play-off a postoupili dál. Je v tom určité zklamání, a i když se vždy snažím co nejvíce, je těžké získávat nové sledující na sítích a interakci s fanoušky. Takže se člověk musí trochu víc snažit. Třeba ať jsou ty příspěvky alespoň trochu vtipné, ale ne samozřejmě vysmívající se, nebo třeba originální, aby měli lidi důvod, proč se na naše sítě podívat. Svým způsobem v tom vidím trochu výzvu, na druhou stranu jako fanouška mě to ale prostě mrzí.

Jak složité bylo skloubit kavalíry se školou a prací?

Občas jsem opravdu nevěděla, co dřív. V práci se člověk k ničemu nedostane, takže jsem přišla odpoledne domů, někdy klidně až po páté hodině, a pomalu nevěděla, zda dřív skočit na něco pro kavalíry, nebo do školy. Škola tedy měla nakonec vždy trochu větší přednost, ale když bylo potřeba něco rychle vytvořit na sítě, a zároveň na mě čekalo něco do školy, tak to byla někdy dost velká zábava. Letos už mám školu za sebou, takže je to trochu klidnější.

Pro většinu týmu jste jako paní Columbová, byla jste jen na jednom zápase, uvidí vás kluci na nějakém dalším?

Říkám si, že možná nebude špatné si tu mysterióznost udržet. Přece i paní Columbovou diváci nikdy neviděli (smích). Ale ne, rozhodně to není úplně z vlastního rozhodnutí. Před pandemii to bylo tak, že jsem byla ve škole dva nebo tři dny v týdnu, domácí zápasy se hrály v sobotu dopoledne, a já si ještě během školy našla u nás doma, tedy mimo Brno, brigádu. No a teď je to zase tak, že mám normální práci od pondělí do pátku, která je opět mimo Brno, a domácí zápasy se hrají ve středu večer. Takže se na ně během pracovního týdne opět nedostanu. Kdyby to s tím rozvrhem bylo obráceně, tak mě vidí pořád a mají mě až po krk (úsměv). Ale ono to není zase není jen negativní. Na zápasy se vždy dívám přes Tipsport TV a aspoň pak můžu vždy doma v klidu připravit grafiku a příspěvek na sítě, takže to má své plusy i mínusy.

Je nějaký hráč, který vám utkvěl v paměti?

Asi to nebude moc překvapení, nejvíc asi Ondra Dlouhý. No a pak Jan Malíř.

Proč?

Ondra za prvé nosil poslední hrací sezónu zlatou helmu, to si toho hráče člověk trochu dá do paměti už automaticky. Navíc je nám vždy ochotný pomáhat, co se týče příspěvků na sociální sítě, tak ho mám zafixovaného jako takového hráče, na kterého je vždy spoleh. No a na Malbu je po některých jeho důvtipných pozápasových citacích také těžké zapomenout (smích).

S jedním našim hráčem máte něco společného, mezi vaše koníčky patří sběratelství, u vás se konkrétně jedná o hrníčky.

Nemám jich sice tolik jako Filip Sabol bot, ale ano, sbírám je ráda (úsměv). Především ty ze zahraničí, mám například z Kypru, chorvatského Trogiru, Amsterdamu. Nebo i jen stačí, aby mě různě zaujaly. Když jsem naposledy před pandemií byla v obchodním centru v Olomouci, tak jsem tam viděla jeden naprosto skvělý hrnek s úžasným designem slona – a i když byl trochu dražší, tak jsem si prostě musela udělat radost. Nebo jindy jsem si nějaký koupila jen proto, že už jsem žádný nový delší dobu nepořídila. Jako poslední zatím mi do sbírky přibyl hrnek s logem mé alma mater, který jsem si koupila trochu na oslavu, trochu abych uctila ty roky studia, skoro hned poté, co jsem odevzdala diplomovou práci. Hlavně se mě neptejte, co máte někomu koupit na narozeniny, protože vám navrhnu jen hrnek (smích).

V současné době pracujete v administrativě. Plánujete se do budoucna věnovat práci související s žurnalistikou, kterou jste vystudovala?

To bych hodně ráda, i když nevím, zda mi to vyjde. Ráda bych asi zůstala někde u sportu, kromě hokeje mám hodně ráda třeba i tenis a biatlon. Ale je to trochu složitější, od mojí praxe v novinách uběhla už nějaká doba, navíc jsem tehdy netušila, že bych raději šla na sport, takže nemám vlastně ani zkušenost v tomto ohledu. Ono klasické noviny a sociální sítě týmu, což dělám teď, přece jen nejsou to samé. A teď už je těžké někde získávat klasickou praxi v novinách, když mám práci. Tak to teď asi nechávám chvilku stranou, dám si trochu oddych po dokončení školy, a pak uvidím.

Co je na žurnalistice podle vás nejobtížnější?

Neplacená studijní stáž v redakci (úsměv). Ono je to těžké určit, protože každému bude připadat nejtěžší něco jiného. Pro mě, protože od narození špatně slyším, byla žurnalistika vždy tak trochu něco, do čeho jsem se pouštěla opravdu proti tomu, co bych „měla“ dělat, nebo „měla zvládnout“, protože to bylo něco, co jsem dělat chtěla. Pořád dělat chci, pokud mi to vyjde. Takže těžký pro mě byl každý den, protože jsem doufala, že něčemu neporozumím špatně, nebo že tomu v prvním případě vůbec porozumím. Hned první den na praxi jsem kvůli tomu udělala v článku chybu, ne velkou, ale přece jen tam byla. Od té doby jsem se naučila prostě lidem zopakovat, co mi říkali, aby mi to potvrdili, i když je to třeba otravuje. Takže pro mě tohle. Ale jinak obecně si myslím, že hodně lidí bývá překvapeno buď tím, jak je práce náročná, nebo naopak jak je rutinní – záleží samozřejmě na tom, kde jste a co děláte – a z toho důvodu nemálo lidí školu třeba ani nedokončí.

Setkala jste se s někdy s tím, že by vás lidé od žurnalistiky kvůli vašemu zhoršenému sluchu odrazovali?

Příliš ne. Rodiče i sestra by mě podpořili se vším, u mě nikdy nebylo nutné tu školu nějak řešit, známky jsem mívala dobré, takže to nechávali prostě na mě, co chci dělat. Ani na vysoké jsem se s tím nesetkala, alespoň ne explicitně, či o čem bych věděla, takže i na školu mám jen a jen pozitivní vzpomínky. Horší to bylo na praxi, tam jsem se musela trochu víc „obhajovat“, jak během pohovoru, tak pak během stáže samotné. Samozřejmě jsem nikdy nečekala, že to budu mít úplně jednoduché, a nepůjdu do detailů, protože už je to dávno v minulosti, ale dost mě zklamalo, jak se k některým věcem postavili.

Neodradilo vás to?

Ne. Nikdy jsem nečekala, že ta škola bude nějak zvlášť jednoduchá, ani že pro mě bude žurnalistická práce samotná stejně snadná jako lidi, kteří slyší dobře. Žiji s tím celý život, neodradí mě to, že si pár lidí třeba myslí, že bych tohle neměla dělat, nebo že jsem v jejich očích automaticky v nevýhodě. Naštve mě jejich přístup, ale znám své limity a slabosti a vím, že jsem schopná žurnalistiku dělat. Jasně, že občas nějakou situaci nezvládnu nejlépe, případně pár lidí naštvu tím, že se jich po několikáté ptám, co říkali. Ale to jsou ve výsledku malé věci, protože citace a informace získám, článek napíšu. Pro mě je důležité, že jsem se dostala na školu a taky ji dokončila, případně že jsem zvládla pohovor na praxi a dokázala během ní napsat hromadu článků. On si každý bude vždy myslet svoje a není možné potěšit všechny, takže o to se ani nesnažím. Pořád je však na každou špatnou zkušenost dost lidí, kteří vám šanci dají. To je nejdůležitější.

Klára Stráská