Dá se říct, že jsem ve studiu našel novou vášeň, říká David Jindra

Jsou Vánoce, svátky klidu, pohody a také hokeje, jelikož právě začalo Mistrovství světa hokejistů do dvaceti let. Pro vánoční rozhovor jsme vybrali útočníka Davida Jindru, který byl v minulé sezoně členem širší nominace reprezentace U20 a bojoval i o místo ve finální nominaci na MS. Rozebrali jsme nejen šance našeho národního týmu na mistrovství, ale i Davidovo působení v Chance lize, také jeho rozhodnutí ukončit profesionální kariéru a vydat se novým směrem. V čem našel David novou vášeň? A kdyby se mohl rozhodovat znovu, zda pokračovat v kariéře, nebo jít cestou univerzitního hokeje, rozhodl by se stejně?

Davide, jak trávíš Vánoce, kdy je volno od hokeje a od školy?

Dvacátého třetího jsem dokoupil poslední dárky, takže jsem to stihl na poslední chvíli. Jinak Vánoce jsem strávil s rodinou, potom objedeme příbuzné a hodně času budu trávit s kamarádem, který přijel na Vánoce z Ameriky. Určitě se uvidím i s přítelkyní. A nejspíš asi budu odpočívat a koukat na pohádky.

A co učení?

Na to se budu muset taky podívat, protože jsem zjistil, že trochu nestíhám. Musím ještě dodělat nějakou seminárku a už čtvrtého ledna začíná zkouškové, což už je za chvíli. Nejvíc se asi budu připravovat na Biochemii. Domluvil jsem se s kamarádem, že se na to budeme připravovat spolu. Tak věřím, že tahle taktika vyjde.

Vánoce jsou jeden z nejhorších svátků, co se týče náporu na správnou životosprávu. Hlídáš si váhu přes svátky a trénuješ i během prázdnin?

Já naštěstí nemám s váhou žádný problém. Každé Vánoce se přejídám cukrovím, až je mi z toho zle, ale nikdy jsem nenabral. Takže to mám úplně v pohodě. Navíc trénuji každý den. Chodím cvičit do posilovny, abych byl připravený hned naskočit zase zpátky na led.

Vánoce a hokej spojuje jedna velká událost. Je to MS U20, které se letos koná v Edmontonu. Ty jsi byl v loňském roce členem širší soupisky reprezentace U20. Pověz nám, co to pro tebe znamenalo, jak jsi se do výběru dostal?

Pro mě to znamenalo hodně. Do reprezentace jsem se chtěl dostat už od patnácti let. Mistrovství světa do dvaceti let pro mě byl cíl, který jsem si nastavil. A nakonec jsem se dostal do výběru U19 pro turnaj v Kanadě, kde jsem se trenérům líbil a ti si mě další rok vytáhli i do dvacítky. Zároveň mě přesunuli do Litoměřic v rámci projektu Dukla, abych hrál kvalitnější soutěž a dál se rozvíjel, protože ve mně asi viděli potenciál.

Bylo angažmá v Litoměřicích pro tebe přínosem vzhledem k přípravě na MS U20?

Abych upřímně řekl, tak pro mě osobně to úplně dobrá průprava nebyla, jelikož jsem byl zvyklý hrát velkou porci minut v juniorce, a naopak v Litoměřicích jsem bohužel tolik prostoru nedostával. Na turnaji v Kanadě za U19 jsem byl rozehranější a víc jsem si věřil, možná i proto jsem se líbil trenérům a některým skautům. Po angažmá v Litoměřicích, které mi dalo zase něco jiného, trochu jsem zesílil, naučil se hrát s dospělými chlapy, ale myslím si, že jsem nebyl tolik rozehraný, neměl jsem herní praxi a tím pádem i moje sebevědomí bylo menší a v přípravných utkáních se mi tolik nedařilo.

Ty znáš hodně hráčů ze současného týmu U20. Jak vidíš šance letošního týmu na turnaji?

Upřímně, myslím si, že reálným cílem by měl být postup ze skupiny, ale na nic většího to bohužel nevidím. Ale klukům přeji, aby zahráli dobrý turnaj a doufám, že překvapí a uhrají dobrý výsledek.

Co myslíš, že nám aktuálně nejvíc chybí k tomu, abychom přešli přes čtvrtfinále a porazili silné soupeře, jako jsou Rusko, Finsko, USA atd.?

Podle mě je rozdíl skoro ve všem. Přední týmy jsou šikovnější, rychlejší, kreativnější, umí lépe kombinovat a v těch důležitých utkáních s nimi bohužel vůbec nestíháme a nedokážeme jim konkurovat.

Zmínil jsi kreativitu. Což je věc, která českému týmu už nějakou dobu chybí a je nahrazována herními systémy, které hráči musí plnit do puntíku. Čím to je, že se ta kreativní stránka hráčů neobjevuje v utkáních?

Spoustu hráčů znám a vím co dovedou. Myslím si, že v sobě kreativitu svým způsobem mají, ale je to v nich systémově potlačované právě pro prospěch týmu. Myslím si, že je to ve výsledku na škodu. Hráči si potom bojí dovolit něco na víc, hrají strojově, bojí se hrát jeden na jednoho, vytvořit nějakou šanci a jen nahazují puky. Když hrajeme s Rusy, Kanadou atd., tak je taktika to ubojovat. Což si myslím, že nám dlouhodobě nemůže vycházet a taky vlastně nevychází. Ale kdyby se hráčům řeklo, „Tak, teďka buďte kreativní!“, tak by to moc dobře nedopadlo. Tohle je něco, na čem musí hráč pracovat a podporovat to dlouhodobě každý den, každý trénink, každé utkání. Cítit se v herních situacích komfortně a zároveň i v úrovni hokeje jako je na MS, což je pro kluky z české juniorky ohromný skok.

Kde je ten největší rozdíl? Protože tréninkové podmínky jsou u nás se zahraničím srovnatelné.

Největší rozdíl je asi v důrazu na individuální dovednosti a rozvoj hráče jako jednotlivce. U nás je větší důraz na týmový výkon, na vítězství a individuality jsou trochu potlačovány ve prospěch týmu, což jsem zmínil už předtím. V praxi to znamená, že když hráč něco pokazí, tak je za to potrestán, dostane nálož od trenéra a pak už nehraje, byť chyba vznikla při snaze tvořit hru. Například ve Švédsku, kde jsem byl a mluvil s trenéry, tak tam právě na kreativitu kladou velký důraz. Takže ano, máme posilovny, máme tréninky na ledě, ale tolik neklademe důraz na individuální rozvoj hráče a víc se ubíráme k systémům a orientujeme se hlavně na týmový výsledek.

Přeskočíme od juniorského hokeje k tomu univerzitnímu. Jak se to vlastně stalo, že se hráč s poměrně slibně rozjetou kariérou rozhodne jít studovat a hrát univerzitní ligu?

Začal jsem o tom uvažovat v Litoměřicích, když jsem hrál málo, když mě hokej přestával bavit. Začal jsem přemýšlet co dál, když bych se hokejem neživil. Věděl jsem, že brácha hraje univerzitní ligu za Ústí a přišlo mi to v tu chvíli jako dobrý nápad, vydat se touto cestou, spojit hokej a vzdělávání. Když jsem se přihlásil v lednu na Univerzitu Karlovu, tak jsem ještě nevěděl, jak to bude. Z hokeje jsem byl hodně zmatený. Do té doby jsem stav, že mě hokej nebaví, neznal. Po tom, co jsem nastoupil na univerzitu a do univerzitní ligy, jsem si začal uvědomovat, že by to touto cestou mohlo jít, ale zároveň jsem si uvědomil i to, že končím s profesionálním hokejem.

V době, když jsi byl zmatený, nevěděl jsi, co si máš o sobě myslet a jak bude tvoje budoucnost v hokeji vypadat, našel se třeba někdo, kdo by ti poradil, kdo by se s tebou o tomto problému bavil?

Komunikoval jsem s trenérem juniorky v Litvínově, jestli bych nemohl nastupovat do utkání v juniorce, abych se zase dostal do herního vytížení a získal zpět radost ze hokeje. Ale po play-off v Litoměřicích už jsem byl rozhodnutý, že skončím. Rozhodnutí jsem udělal sám, dlouho jsem o tom přemýšlel. V létě přišly ještě nějaké nabídky z Chance ligy, ale já už neměl chuť k návratu po zklamání, které jsem prožil. Co se týče tohoto rozhodnutí. Občas o tom přemýšlím, mrzí mě, že jsem sedmnáct let dřel a vyjde to trochu vniveč. Ale už bych to neměnil. Když bych se znovu objevil ve stejné situaci, rozhodl bych se stejně. Univerzitní hokej mě hodně baví, je tu super parta v týmu.

Co na to říkal táta, který je hokejový trenér?

To bylo těžký. Po tom, co jsem mu to oznámil, tak se mnou skoro dva měsíce nemluvil. Pořád jsem to měl na talíři. Musel jsem si vyslechnout narážky na to, že zahazuji kariéru a tak. Ale teď už to je lepší. Myslím, že ho to štve ještě víc než mně. Ale já jsem se rozhodoval dlouho, kdyžto tátu jsem postavil před hotovou věc, proto chápu, že je z toho tak zklamaný.

Začal jsi studovat obor kondiční trenér na UK FTVS. Takže teď se chceš naplno věnovat nové kapitole své kariéry.

Dá se říct, že jsem ve studiu našel novou vášeň. Hodně mě to baví. Čtu o kondičním tréninku hodně literatury. Snažím se vzdělávat i mimo školu. Přihlásil jsem se na kurz kondičního trenéra, abych do se do toho dostal hlouběji pod vedením zkušeného lektora a mohl potom trénovat buď někde ve fitku, nebo u sportovního týmu. Můj plán byl jít na školu, kde získám základní znalosti, které bude dál samostatně rozvíjet a pak si najít nějakou praxi.

To zní jako dobrý plán. Vrátíme se zpátky na led. Jak jsi zatím spokojený se svými výkony na ledě?

No, myslím, že by to mohlo být lepší. Asi jsem od sebe očekával víc gólů. Chvíli jsem si musel na univerzitní hokej zvykat. Sice nejsem úplně zakončovatel, baví mě hru tvořit, ale přijde mi, že mi to zatím padá méně, než jsem zvyklý.

K tvému začátku u univerzitního týmu se váže vtipná historka. Ty jsi na try outu trénoval v bruslích hlavního trenéra Aleše Hybnera. To jsi se moc nepředvedl. Jak se to stalo?

Byl jsem si den před try outem v Teplicích trochu zabruslit a zastřílet, protože jsem nebyl dlouho na ledě. Tak abych se do toho alespoň trochu dostal. Přítelkyni, která byla se mnou, jsem půjčil své staré menší brusle. Když jsem si druhý den kontroloval věci, jestli mám všechno, nedošlo mi, že jsem si své brusle vyndal z tašky, aby uschly a nechal jsem v tašce staré, menší. Brusle jsem tedy „měl“ a vyrazil jsem směr Praha. Až v šatně jsem zjistil, že mám malé brusle. Musel jsem poprosit tátu, jestli by mi nedojel do Teplic pro moje brusle, abych mohl alespoň dopolední část odtrénovat. Asi si dokážete představit jeho nadšení… Nakonec mi na dopoledne půjčil trenér Aleš Hybner své staré brusle se zlatými noži, takže jsem si připadal jako super hvězda se zlaťákama. První trénink jsem přetrpěl trochu s bolavýma nohama a na odpoledne už jsem nazul svoje a modelové utkání už jsem si užil.

A co výkony ve škole?

Ve škole zatím docela dobré. Zápočty mám splněné a můžu se připravovat na zkoušky. Jsem nadšený, že jsem zvládl zaběhnout zápočet 3km z atletiky. Asi jako většina hokejistů nemám rád běhání na delší tratě, takže to bylo hodně o hlavě a vůli. Jsem rád, že to mám za sebou. Měl jsem z toho velikou radost a namotivovalo mě to k tomu, abych se pořádně pustil do studia. Takže se chci vrhnout na biochemii a zvládnout všechny zkoušky včas.

Davide, děkujeme a přejeme ti hodně štěstí ve škole i na ledě.