Končící rekordman Račický: Spoluhráčům bych přítelkyni nepředstavil

Protočilo se kolem něj okolo padesáti spoluhráčů, vystřídal zhruba třicet hokejek a za své pravidelné pozdní příchody postupně plnil klubovou kasu. V dresu HC MUNI nastoupil k 66 zápasům, což je zároveň klubový rekord. Jeho úctyhodná pětiletá mise okořeněná 28 góly a 27 asistencemi je u konce. Řeč je o Tomáši Račickém, stálici na levém křídle. Současně s úspěšným dokončením magisterského studia na Ambisu (soukromá vysoká škola v Brně, pozn.red.) končí také jeho působení v Univerzitní lize.

V dresu Masaryčky jsi odehrál několik zápasů na Rondu. Čím pro tebe byly výjimečné?

Byly pro mě obrovským zážitkem a možností si splnit sen – zahrát si ve vyprodané hale. Atmosféra a fanoušci byli naprosto úžasní, a i když zápasy výsledkově nedopadly vždy dobře, tak si je budu pamatovat do konce života. Nejvíc vzpomínám na první zápas s Univerzitou Karlovou, kdy jsme hráli poprvé před plným Rondem. Celou sezonu jsme předváděli výborný hokej, ale nedokázali jsme to prodat před fanoušky na Rondu a zápas jsme prohráli.

Celkově jsi nastoupil k 66 utkáním. Jak je hodnotíš?

Všechny zápasy jsem si užíval do poslední minuty. V dobrém budu vždy vzpomínat na výhry proti pražským týmům, se kterými byly nejlepší zápasy. Nejvíc mě mrzí prohraná série proti Bánské Bystrici v semifinále druhé sezony, ve které jsme byli lepší a zasloužili si vyhrát. Bohužel nás slovenský rozhodčí vyhrát nenechal.

V HC MUNI jsi od samého začátku. Když srovnáš klub tehdy a teď, v čem je největší rozdíl?

Především se hodně zlepšilo zázemí. Pamatuji si, jak jsme první rok neměli vlastní šatnu a museli jsme si každý den brát věci domů. Tehdejší spoluhráč David Vlček už toho měl plné zuby, takže si pak ani nevybaloval věci a nechával si je u mě v autě. Později v sezoně jsme měli možnost nechat si své věci alespoň v buňkách za halou.

Před vstupem do Univerzitní ligy jsi prošel různými mládežnickými kategoriemi. Jak na tebe nová soutěž působila?

Překvapila mě kvalita soutěže. Bylo to rychlý, tvrdý a v soutěži nastupovala spousta hokejistů, kteří hrávali druhou ligu mužů, takže oproti juniorce tu byli i hokejově vyspělejší hráči. V průběhu let se liga posunula. Za pozitivní změnu považuji častější konání hokejových soubojů univerzit na vyprodaných stadionech a také televizní přenosy utkání Univerzitní ligy.

Všech pět sezon jsi hrál, nejen za HC MUNI, ale paralelně působil ještě v jiných hokejových klubech a studoval. Jak se ti dařilo skloubit vše dohromady?

Navíc jsem k tomu ještě celou dobu i pracoval na plný úvazek. Bylo to pro mě velmi náročné, vstávat ráno před šestou na trénink, pak jít hned do práce, kde jsem byl do 18:00 a potom mě čekal ještě další trénink. Ale bylo to potřeba, porce dvou tréninků za týden je hrozně málo a hráč není schopen si pak udržet svou kvalitu z juniorky, natož se zlepšovat. Takže mně vyhovovalo mít týdně čtyři tréninky a dva zápasy. Občas se i stávalo, že se zápasy obou týmů sešly v jeden den. Takže jsem hrál dvě utkání hned po sobě. Ten druhý zápas už jsem byl opravdu na hranici svých sil. Školu jsem zvládal dálkově během víkendů.

Na koho budeš po konci v medvědí partě nejraději vzpomínat?

V dobrém si rád vzpomenu na všechny z organizace HC MUNI, kteří mi dali znovu chuť do hokeje a možnost působit v tak skvělém klubu. Jmenovitě bych rád poděkoval zakladatelům klubu – Peterovi Bustinovi, Josefu Novákovi a Ondřeji Stehlíkovi, za to, že mi umožnili hrát hokej v Brně. Dále bych chtěl poděkovat všem koučům, kteří mě těch pět let trénovali, hlavně Luďkovi Stehlíkovi, který měl opravdu cit pro trénování. A také samozřejmě všem mým spoluhráčům, se kterými jsem měl čest hrát.

Vzpomeneš si na nějakou úsměvnou historku se spoluhráči?

Vtipných příhod mám za těch pět let mnoho, ale myslím, že každý bude vzpomínat hlavně na tu, jak jsme se s klukama stmelovali před play off. Podařilo se mi dostat do takového stavu, ve kterém jsem nabyl dojmu, že noční rozjezd je zdarma. Chytl mě ale revizor a chudák Nir (Tichon, pozn.red.) za mě musel platit pokutu (úsměv).

Kolikrát jsi za těch pět let v HC MUNI představil spoluhráčům přítelkyni?

Spoluhráčům bych přítelkyni zásadně nepředstavil. V týmu totiž byli hráči, kteří uměli oblbovat holky, třeba Honza Grygera, Honza Pavel nebo Matěj Florek.

Jaký je tvůj hokejový sen?

Rád bych se dál bavil hokejem a vyhrával. Také bych se chtěl na konci kariéry sejít v jednom týmu společně s kamarády a bývalými spoluhráči v nějaké pivní lize. Potěšilo by mě, kdybych si ještě v budoucnu zahrál s Matějem Florkem, protože jsme spolu odehráli dva roky v jedné lajně a fungovala mezi námi chemie. Mimo to je Floras super kluk a rád vzpomínám na naše společné zážitky, ať už ty hokejové, nebo mimo led.